Článek
Prezident Jugoslávie Josip Broz Tito si zaslouží uznání za to, že se na konci čtyřicátých let minulého století dokázal postavit zločinci a masovému vrahovi Stalinovi. Těžký alkoholik a syfilitik Klement Gottwald jeho odvahu postrádal. Neváhal obětovat své kamarády včetně Rudolfa Slánského, kterým familiérně říkal karlínští kluci, a poslat je na šibenici. Ten se vrchního sovětského netvora bál jako čert kříže.
Tito byl Moskvě oddaný, ale ne poddaný, jak je to dobře vystiženo v článku na webu totalita.cz a v březnu 1948 odmítl slepě plnit nařízení z Moskvy. Dotčený Stalin mu pak poslal několik výhružných („…Myslíme že politická kariéra Trockého je dostatečným varováním…“) obviňujících dopisů. Je obecně známo, že Stalin nechal Trockého zavraždit v Mexiku a Titovi naznačil, že by mohl dopadnout stejně.
Tito se odvážně postavil Stalinovu nátlaku
Ani tyto brutální výhrůžky však nezabraly. Nejen, že Tito po diskusi s Ústředním výborem Komunistické strany Jugoslávie všechna Stalinova obvinění odmítl, ale naopak tvrdil, že je to ve skutečnosti Stalin, kdo zradil revoluci, a vyhlásil, že on sice miluje Sovětský svaz, ale že miluje Jugoslávii a socialismus ještě více a dopisy zveřejnil. A když se mu Stalin pokusil rozkazovat koho má popravit, protože je to zrádce, tak se mu Tito vysmál. Vzkázal do Moskvy, že dotyčný určitě zrádce není, protože s ním byl po celou válku a musel by tedy o tom něco vědět. Stalinovi dal jasně najevo, že tomu nerozumí. Zpočátku ještě jednal umírněně, a vožďovi vzkázal, že si jej váží jako vůdce světového proletariátu, ale v tomhle se mýlí. Stalina tím samozřejmě rozpálil do běla, jelikož nebyl zvyklý, že si mu někdo dovolí navíc veřejně oponovat. Tito se ovšem nedal a ti, kteří se odvážili otevřeně podporovat SSSR, skončili ve vězení, stejně tak jako jugoslávští členové Kominterny.
Stalin se rozhodl nahradit Tita někým jiným, poslušnějším. Všechny tyto akce však selhaly a jenom upevnily Titovo přesvědčení a jeho podporu obyvateli Jugoslávie. Pokus o atentát na něj byl včas odhalen. Sovětský svaz a jeho satelity zareagovaly přerušením diplomatických styků a zahájením masivní nenávistné kampaně proti Jugoslávii. Jejím symbolem byl i proslulý novinový titulek Rudého práva „Krvavý pes Tito.“
Sověti sice vyprovokovali několik pohraničních incidentů na jugoslávsko-maďarských hranicích, plánovali vpád sovětských vojsk, k invazi však nakonec nedošlo, zřejmě díky jednoznačnému varování ze strany USA, jehož důraz byl posílen i rychlostí americké reakce. Nutno dodat, že Stalin se tenkrát zachoval rozumněji než jeho nástupci Chruščov a Brežněv, kteří nařídili vojenský zásah v Maďarsku a Československu.
Československo se ovšem sovětskému brutálnímu nátlaku vůbec nebránilo. „Stalin vytvořil situaci, kdy donutil Gottwalda, jakoby hledat zrádce, a hlavně požádat o poslání sovětských poradců, a ti tu potom prováděli akce k upevnění moci, k permanentním čistkám, které se nakonec obrátily také dovnitř komunistické strany, a vyvrcholily smrtí Slánského a spol.,“ jak přesně uvedl historik Pavel Žáček v knize Pěticípá totalita.
Alkoholická troska Gottwald se stala loutkou Kremlu
Gottwald hold nebyl Tito. Od února 1948 se podle webu plus.rozhlas.cz prohlubovalo jeho vazalství na Moskvu. Začátkem 50. let už byl v podstatě pasivním vykonavatelem Stalinových direktiv a je tak přímo odpovědný za roky nezákonností, policejní zvůle a procesů, které nakonec zasáhly i samotné vedení KSČ. Je to tak, Gottwald byl zbabělec, on dobře věděl, že Rudolf Slánský a další souzeni v procesu s ním neudělali to, z čeho byli obvinění. Ano, byli to rovněž komunističtí darebáci, například Bedřich Reicin, zodpovědní za mnoho zločinů, ale opravdu to nebyli zrádci socialismu, za což byla většina z nich odsouzena k trestu smrti. Z Gottwalda se tak stala alkoholická troska s panickou hrůzou ze Stalina neschopná jakéhokoliv odporu.
Pak tu byl ještě jeden velký rozdíl. Zatímco Gottwald trávil II. světovou válku v relativním bezpečí moskevského azylu, odkud mimo jiné v rádiu v roce 1940 hlásal, že Čechoslováci nemají bojovat v britských jednotkách proti německým nacistům, tak Tito Jugoslávii neopustil a po obsazení své země Německem, Bulharskem a Itálii v roce 1941 se postavil do čela boje proti okupantům. Vytvořil pravidelnou armádu a partyzánské jednotky, které zahájily boj za osvobození země. V jeho štábu v horách mu šlo několikrát o život, pokaždé však z nebezpečí vyvázl.
Titovi vysekl poklonu i Himmler
Získal si respekt i u Němců. V projevu k německým důstojníkům 21. září 1944 druhý muž Třetí říše Henrich Himmler uvedl: „Chtěl bych vám dát příklad lidské vytrvalosti. Maršál Tito, komunistický veterán, a neobyčejně tvrdohlavý člověk tenhle Herr Josip Broz. Naneštěstí je však našim nepřítelem. Ale přál bych si mít víc takových Titů v Německu…“
V roce 1944 pak USA a Velká Británie zastavily pomoc srbským četníkům a přeorientovaly ji na Titovu armádu, protože uznaly, že ona je tou hlavní protinacistickou silou v Jugoslávii. Tita obdivoval i premiér Winston Churchill, jehož syn Randolph byl velitelem britské vojenské mise u hlavního štábu Titovy jugoslávské armády.
Josip Broz Tito samozřejmě nebyl hrdinou bez bázně a hany. Byl komunistou a také má podíl na represích proti odpůrcům socialistického režimu, které se však v Jugoslávii po jeho roztržce se Stalinem zmírnily. Nicméně u něj vidím pozitivní momenty a vážím si jeho statečnosti. U Gottwalda jsem ale nic dobrého nezaznamenal, jenom chlast, zbabělost a zmar.
Zdroje:
Pěticípá totalita, rozhovory, Matyáš Viktora, nakladatelství KNIHA ZLÍN, Praha 2021
Zprava o organizovaném násilí, Vilém Hejl, nakladatelství Universum, Praha 1990
Dějiny jihoslovanských zemí, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1998
