Článek
František Nosál se narodil v Těšicích (nyní součást Mikulčic) na Hodonínsku na moravském Slovácku. I když později žil v Praze, na svůj rodný kraj nezapomínal. Rád o něm vyprávěl a také si s oblibou zpíval slovácké písničky. Byl to upřímný a statečný člověk, nebál se zla a dokázal se mu postavit.
Jméno Nosál se v Těšicích se podle článku webu mikulcice.cz, který sepsal Svatopluk Rutar, vyskytuje již v r. 1643, kdy je mezi půlláníky zahrnut Jan Nosál, kterému tehdy patřilo 40 měr (necelých 8 hektarů) polí. Ze svazku jeho pozdějšího potomka Františka Nosála (1849-1932) a Kateřiny, rozené Buškové vzešlo pět dětí, které se všechny ještě narodily na gruntě č.48. Později se rodina přestěhovala do rakouského Leopoldsdorfu. Nejznámějším z tohoto rodu se bezesporu stal Františkův syn, rovněž František narozený 7. dubna 1879.
Generál František Nosál
Zpočátku to na nějakou závratnou kariéru nevypadalo. František Nosál do svých 15 let pracoval na otcově hospodářství a teprve pak mohl studovat na České matiční reálce v Hodoníně, kde maturoval v roce 1901. Potom nastoupil na českou vysokou školu technickou, obor stavební inženýrství, v Praze, kterou zakončil promocí v roce 1907 a získal tak titul stavebního inženýra. Na studium si jako mnoho jiných studentů z chudých rodin vydělával kondicemi. Posléze se přestěhoval do Brna, kde pracoval v moravském zemském výboru v hydrotechnickém odboru. Jeho hlavním úkolem byla regulace řeky Dyje u Břeclavi. Tuto práci však nedokončil, protože v roce 1914 vypukla I. světová válka a on musel narukovat do rakousko-uherské armády. Již v březnu 1915 byl zajat Rusy v haličské pevnosti Přemyšl. O rok poději vstoupil do čs. legií v Rusku, absolvoval důstojnický kurs, zúčastnil se mnoha bojů, i tzv. sibiřské anabáze, a do Československa se vrátil v roce 1920 jako velitel 8. střeleckého pluku.
Stal se vojákem z povolání, Jako bývalý legionář a technicky vzdělaný odborník, kterých v nové československé armádě nebylo mnoho, měl před sebou slibnou kariéru. Již krátce po návratu pracuje František Nosál na ministerstvu národní obrany jako přednosta stavebního oddělení. Od září 1921 zastával podle webu vlada.gov. funkci přednosty Technického a dopravního odboru ministerstva, od března 1922 Technického odboru ministerstva a od ledna 1927 IV. odboru /technického/ ministerstva, což byla různá pojmenování téhož úřadu. V čele odboru zůstal jako nejdéle působící přednosta až do září 1938. Stoupal v hodnostech, v roce 1922 byl povýšen na brigádního generála a o šest let později na divizního generála, což byla druhá nejvyšší hodnost v tehdejší československé armádě. V září 1938 v kritických dnech mnichovské krize se stal v úřednické vládě premiéra generála Syrového ministrem veřejných prací. V říjnu téhož roku po obměně vlády se vrátil do funkce přednosty odboru.
Po březnové okupaci českých zemí v roce 1939 byl penzionován a odešel do Chrudimi, kde navázal kontakt s armádní odbojovou organizací Obrana národa. Jak uvedl vojenský historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, zapojení generála Nosála do protinacistického odboje bylo velmi významné, i když si musel dávat pozor, protože byl poměrně známou osobností a takové byly pod dohledem gestapa. „Mimo jiné dával peníze rodinám perzekuovaných nacisty. Jeho nejdůležitějším přínosem však bylo, že měl fantastické kontakty v průmyslu a jako přednosta IV. technického odboru shromáždil důležité informace, které pak různými cestami posílal ven, a které pomáhaly spojencům v boji proti hitlerovskému Německu,“ uvedl historik Stehlík. Jeden čas se rovněž dostal do hledáčku gestapa a údajně ho před zatčením zachránila neskutečná náhoda. V Československé armádě totiž za první republiky sloužili dva generálové Nosálové a oba byli stavebními inženýry. Akorát ten první pocházel z moravského Slovácka, ten druhý o pět let mladší Josef pak z Jilemnice v Krkonoších. „Josef Nosál umřel v listopadu 1940 a jelikož gestapo o existenci dvou generálů Nosálů zřejmě nevědělo, vztáhlo to úmrtí na Františka Nosála a přestalo si ho všímat,“ upřesnil Eduard Stehlík. V závěru války navázal generál František Nosál kontakt s odbojovou skupinou Rada Tří a spolupracoval přitom s generálem Josefem Peškem. V květnu 1945 pak velel povstání v Chrudimi. „Po skončení války byl i přes pokročilý věk reaktivován do činné služby, což dokazuje, že byl ceněným odborníkem a aktivně se zúčastnil protinacistického odboje,“ řekl historik Stehlík.
Nicméně už v lednu 1947 byl opět poslán do penze. V únoru následujícího roku došlo ke komunistickému puči a nastalo pronásledování odpůrců nového totalitního režimu včetně armádních důstojníků, přestože se v mnoha případech jednalo o hrdiny protinacistického odboje. Komunisté se ve své fanatické nenávisti proti údajným třídním nepřátelům nezastavili před nikým, ani před skutečnými vlastenci. Tak i František Nosál byl v dubnu 1949 zatčen a zařazen do vykonstruované protistátní skupiny generála Josefa Peška. Bylo z něj brutálními vyšetřovateli vymláceno přiznání ke skutkům, kterých se nedopustil. V srpnu téhož roku byl spolu se skupinou čtyř dalších generálů postaven před soud a odsouzen na 12 let do vězení. Trest si odpykával v Plzni na Borech, v Opavě a v Leopoldově, kde byl opakovaně týrán sadistickými komunistickými dozorci. Na svobodu se dostal v říjnu 1954, byl částečně rehabilitován a postupně zbaven většiny obvinění, ale úplné občanské a právní rehabilitace, k níž došlo až v roce 1970, se nedožil. Zemřel 29. července 1963 ve věku 84 let a je pochován na mikulčickém hřbitově.
Zdroje:
