Článek
Je třeba si uvědomit, že pro komunisty je chameleonství běžnou normou. Oni mění stanoviska, jak se jim to hodí. Jednou jsou bojovníky proti nacistům, jindy zase jejich spojenci. Důkazů o spolupráci černé a rudé totality je víc než dost. Podívejme se tedy na ně.
Už krátce před německými volbami do Říšského sněmu v listopadu 1932, tedy ještě před nástupem NSDAP k moci, komunistické i nacistické odbory společně zorganizovaly v Berlíně stávku v dopravním podniku. Četné davy přívrženců i členů obou stran pak společně v berlínských ulicích napadaly stávkokazy, kteří vyjeli s tramvajemi do města, a útočily i na policisty, jež se tyto stávkokazy snažili chránit. O společném postupu se tehdy domluvili předsedové berlínských organizací obou partají Walter Ulbricht (pozdější nejvyšší komunistický vůdce NDR a stoupenec okupace Československa vojsky Varšavského paktu v roce 1968) a Joseph Goebbels, který pak v Hitlerově kabinetu zastával funkci ministra propagandy.
Úzká spolupráce komunistů a nacistů přitom už tenkrát nebyla žádnou novinkou. Vyznavači Hitlera a Stalina totiž spolupracovali při stávkách už dříve a také při plebiscitu v Prusku v roce 1931. Ostatně to veřejně prohlásil komunistický poslanec v saském zemském sněmu Kurt Alfred Sindermann, který uvedl, že bolševismus a nacismus mají společný cíl: zničení kapitalismu.
V témže roce vytáhli proněmeckou kartu i čeští komunisté. Na 6. sjezdu KSČ tehdejší komunistický poslanec a pozdější ministr informací Václav Kopecký pronesl tuto i z hlediska tehdy platných zákonů vlastizrádnou řeč. „My čeští komunisté prohlašujeme, že budeme hájit a prosazovat právo na sebeurčení až do odtržení území od českého imperialismu pro utlačované části německého národa.“
Sbližování komunistů s nacisty pokračovalo pak v roce 1939 po sjednání neblahého paktu Ribbentrop-Molotov. Jednotky Rudé armády vpadly po uzavření tzv. smlouvy o neútočení (ve skutečnosti spojenecké smlouvy) mezi komunistickým Sovětským svazem a nacistickým Německem 17. září 1939 zákeřně do zad Polákům statečně bojujících s německou armádou. Čtvrté dělení Polska se stalo skutečností. Rudá armáda se též podílela na deportacích nepohodlných obyvatel z východních polských území, které byly násilně připojeny k SSSR.
V nelidských podmínkách bylo v letech 1940 až 41 vyvezeno na Sibiř více než milion Poláků včetně žen a dětí, mnozí z nich zahynuli. Situace na polském území okupovaném německými nacisty a sovětskými bolševiky byla hrozná, obě diktatury si v teroru vůči polským civilistům nezadaly. Stalin v té době dokonce veřejně obdivoval Adolfa Hitlera, kterého považoval za svůj vzor. Sovětský svaz také až do vlastního napadení nacisty v roce 1941 ostře kritizoval státy, které s Německem vedly válku o holou existenci.
Sovětské vedení vydalo v té době nacistům stovky německých komunistů, kteří v Sovětském svazu hledali ochranu před hitlerovským terorem. O tom se zmiňuje ve své knize Zajatkyní Stalina i Hitlera Margarete Buber - Neumann, která byla jednou z deportovaných a zásluhou této smutné události procitla z rudého snu.
Od podzimu roku 1939 až do června 1941 tedy byli na příkaz sovětských bolševiků nejhoršími nepřáteli lidstva angličtí imperialisté, kteří prý chtějí pouze uchovat své kolonie a proto vedou válku, kdežto Hitlerovo Německu touží po míru. To popisuje ve svých pamětech významný agrární politik Ladislav Feierabend, jenž se velmi tvrdě opřel do českých komunistů. Ti totiž podle něj v roce 1940, kdy nacisté popravovali a mučili české lidi, deportovali vlastence do koncentráků a zavřeli vysoké školy, agitovali proti vstupu do československé vojenské jednotky ve Velké Británii, která bojovala se státy Osy. Ano, naši komunisté odmítali vytváření čs. zahraniční armády a ilegální Rudé právo vyzývalo v roce 1940 britské vojáky, aby neválčili proti dělníkům v německých uniformách.
V článku Ladislava Kudrny Podivní vlastenci zveřejněném na webu valka.cz jsou uvedeny velmi pozoruhodné informace. Tak zahraniční vedení KSČ v Moskvě mělo 15. prosince 1940 přijmout návrh rezoluce, pocházející od Václava Kopeckého: „Sovětsko-německé přátelské smlouvy představují úhelný kámen mezinárodní situace, o nějž se již roztříštily imperialistické a protisovětské plány anglo-francouzského bloku a o nějž se nyní rozbíjí záměry Spojených států. Dějinný význam cesty soudruha Molotova do Berlína tkví v tom, že se již na podkladě pokračování přátelských vztahů mezi Německem a Sovětským svazem maří plány Spojených států na rozšíření války a její obrácení na Východ. Sovětský svaz bude i nadále využívat rozporů mezi imperialisty pro rozšíření svého vlastního postavení a bude střežit příchod chvíle vhodné pro definitivní rozražení kapitalistického obklíčení.“
Dále je zde pak i další vyjádření moskevské centrály čs. komunistů v čele s Klementem Gottwaldem z roku 1940. „V zemi je třeba vést takticky vedenou politickou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru (původní čs. zahraniční vláda) a jeho akcím: nucené mobilizaci, použití českých formací jako protisovětských a koloniálních skupin, proti perzekuci Čechů a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády.“ K tomu není co dodat, to je vlastizrada jak vyšitá.
Zástupci NKVD a Gestapa se scházeli na četných pracovních schůzkách, jedna z takových se konala v Zakopanem ve Vysokých Tatrách. NKVD tam Němcům navrhovala vybudování sítě agentů-provokatérů „tajné“ komunistické organizace na území Polska obsazeném Němci. Gestapo tento návrh přijalo. Tito provokatéři navazovali kontakty se skutečnými polskými protinacistickými odbojáři, které pak udávali jak Gestapu, tak NKVD. Kvůli těmto provokacím zahynuly tisíce polských vlastenců rukama obou institucí.
Zajímavé informace přináší francouzský historik a publicista Thierry Wolton v knize Rudohnědá nemoc 20. století. V roce 1940 byl britským velvyslancem v Moskvě sir Stafford Cripss, kterého pro jeho levicovou orientaci vybral na tento post premiér Winston Churchill. Ovšem sovětští představitelé jej uráželi, nechávali dlouhé hodiny čekat, než ho přijali, ignorovali jeho návrhy na spolupráci obou zemí, navíc obsah rozhovorů s tímto diplomatem sdělovali Němcům. Stalin ještě v únoru 1941 zamítl podepsání obchodní dohody a dohody o neútočení mezi SSSR a Velkou Británii.
Jak uvádí zmíněný autor dále, od října 1939 až do vypuknutí války mezi oběma zeměmi dodal Sovětský svaz Německu 865 tisíc tun ropy (40 % německé roční spotřeby), 140 tisíc tun manganu, 101 tisíc tun bavlny, 11 tisíc tun lnu, 15 tisíc tun azbestu, 14 tisíc tun mědi, 3 tisíce tun niklu (30 % roční spotřeby), jeden milion tun dřeva, 26 tisíc tun chrómu, 184 tisíc tun fosfátů (70 % roční spotřeby) a 1 462 tisíc tun obilí. Poslední vlak odjel ze SSSR do Německa 22. června brzy ráno jen několik hodin před zahájením německého útoku.
Prameny:
Ve znamení temna, František August & JAB, nakladatelství Votobia, Praha 2001
Zajatkyní Stalina i Hitlera, Margarete Buber – Neumann, nakladatelství Lukáš a syn (Barrister & Principal), Praha 2011,
Politické vzpomínky II., Ladislav Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1994,
Rudohnědá nemoc 20. století, Thierry Wolton, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2003
https://www.valka.cz/14855-Podivni-vlastenci
