Článek
Na rudé přesně platí, kážou vodu a pijí víno. Kdysi jsem na rozhlasové stanici Hlas Ameriky slyšel takovou úvahu na téma, co to je diktatura proletariátu. A ten moderátor k tomu tehdy řekl, „když slyším diktatura proletariátu, tak si přestavím vyžrané komunistické papaláše, jak nastupují do luxusních limuzín, bydlí v přepychových vilách a volné chvíle tráví v luxusních chatách.“
Operní pěvkyně a sólistka Velkého divadla v Moskvě Galina Višněvskaja tyto vize ve svých vzpomínkách plně potvrzuje. „Před svým nástupem do Velkého divadla jsem si ani neuměla představit, jak početná je panující třída v Sovětském svazu. Když jsem v Georgijevském sále Kremelského paláce stála u banketního stolu, zavaleného metrovými jesetery, lesknoucími se kýtami, zrnitým kaviárem, a pozvedala společně s ostatními křišťálovou sklenku za šťastný život sovětského lidu, často jsem zvědavě zkoumala rozteklé vykrmené fyziognomie, samozvaných vůdců státu, horlivě žvýkající a plně likvidující tato velkolepá zátiší. Vzpomínala jsem na své nedávné harcování ohromnou zemí s její nestvůrnou každodenností, neproniknutelnou špínou a nepředstavitelně nízkou, doslova žebráckou životní úrovní, a bezděky uvažovala o tom, že tito lidé opojení mocí, samolibí, otupělí jídlem a pitím, žijí ve skutečnosti v jiném státě, který si vybudovali sami pro sebe, pro mnohatisícovou hordu uvnitř dobytého Ruska, a pro svou potřebu využívají jeho zbídačený rozzlobený lid. Mají své vlastní neveřejné obchody, s potravinami a průmyslovým zbožím, krejčovské a obuvnické dílny, kde stojí ve dveřích robustní strážci a vyhazovači a kde všechno mají v nejvyšší kvalitě a za ceny mnohem nižší než oficiální ceny pro obyčejné lidi. Bydlí bezplatně v nádherných bytech, a chatách s s celým štábem služebnictva, všichni mají k dispozici auta s řidičem, a to nejen pro sebe, ale i pro členy svých rodin. K jejich službám tu jsou bývalé carské paláce na Krymu a na Kavkaze, přeměněné speciálně pro ně na sanatoria, vlastní nemocnice, letoviska…Jelikož upřímně věří ve svoji božskou výjimečnost, povýšeně a přezíravě se vyhýbají životu sovětských nevolníků, od nichž jsou spolehlivě ohrazeni vysokými nepropustnými ploty státních „dač.“. V divadlech jsou pro ně vytvořeny oddělené lože se zvláštním vchodem z ulice, a dokonce ani o přestávkách nevycházejí do předsálí, aby se nesnížili k společenskému styku s otroky,“ uvedla ruská operní diva v druhém díle knihy Dějiny Ruska 20. století.
Obyčejní sovětští lidé na tom byli daleko hůře. Ti byli rádi, že neumřeli hladem a měli kde bydlet. Známý publicista a bývalý ředitel Rádia Svoboda Jefim Fištejn se narodil v Kyjevě v roce 1946. Nedávno jsme se setkali v Praze a on mně vyprávěl o svém dětství, kdy vyrůstal v tzv. komunálním bytě. To byly byty v tehdejším SSSR, kdy rodina měla k dispozici pouze jednu místnost, ale o kuchyni, toaletu a koupelnu se musela dělit třeba se deseti dalšími domácnostmi. „Byli jsme s rodiči celkem čtyři a žili v místnosti o velikosti 8,5 m2. Ironii osudu je, že za carské éry býval v tom domě nevěstinec a jedna každá tamní pracovnice mělak dispozici takovou komůrku. Takže jsme na tom byli hůř než carské prostitutky,“ řekl.
V Československu to však nebylo jiné. Jak píše brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek v knize v Zajetí stalinismu, Marta Gottwaldová tenkrát na začátku padesátých letech vynadala v Brně pořadatelům jedné recepce za to, že nezajistili francouzské koňaky.
A ten samý autor ve stejné knize pak píše o tom, jak dělníci v brněnských továrnách pracují ve svízelných podmínkách v nevytopených halách, kde v zimě bývají pouhé čtyři stupně nad bodem mrazu. A takhle bychom mohli pokračovat třeba ve zdravotnictví, jiné bylo pro soudruhy a jiné pro plebs. Ti rovnější komunisté nemuseli mít obavy z toho, že se nedostanou po 56 letech na dialýzu, což byla hranice jejího využití pro obyčejné smrtelníky, kteří pak byli odsouzeni k úmrtí v případě vážného onemocnění ledvin, a také SANOPZ pro rudé kádry byl na daleko jiné úrovni než obyčejné fakultní nemocnice.
Bohatí kapitalisté také žijí v přepychu, ale oni se tím netají, že o něj usilují a jsou upřímní. Navíc jejich luxus je stojí velké peníze. Proto jsou mně sympatičtější než komunisté, kteří akorát lžou o rovnosti lidí, jak je jejich zvykem. Ve skutečnosti pro ně platí to orwellovské heslo z Farmy zvířat, „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. Oni vrcholoví soudruzi bydleli téměř zadarmo v nádherných bytech a ve speciálních obchodech určených speciálně pro ně bylo špičkové zboží za nižší ceny než v normálních obchodech a k tomu si ještě přiklepli výrazně nadprůměrné platy.
To bylo úplně postavené na hlavu. Díky bohu, že takové orgie pokrytectví jsou už za námi.
Zdroje:
Dějiny Ruska 20. století – díl II, editor Andrej Zubov, nakladatelství Argo, Praha 2017
V zajetí stalinismu, Čestmír Jeřábek, nakladatelství Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, Brno 2008
Mýty o socialistických časech, kolektiv autorů, vydal Člověk v tísni o.p.s., Praha 2010
Ivan Soloněvič, Koncentrační tábor Rusko, nakladatelství Bystrov a synové, Praha 2000
