Článek
„Chodil jsem po nábřeží Vltavy, díval se na Národní divadlo, kam jsem už nesměl vstoupit. Po tvářích mi stékaly slzy,“ vyprávěl herec Hugo Haas, když byl v únoru 1939 vyhozen z Národního divadla kvůli svému židovskému původu. Bylo to ještě v době tzv. druhé republiky, za jeho výpovědí stálo české vedení této kulturní instituce a hitlerovské Německo s tím vážně nemělo nic společného.
Antisemitská opatření za druhé republiky
Ono už po Mnichovu nastal v tehdejším okleštěném Československu mohutný vzestup antisemitismu, kdy Židé byli propouštění ze státní správy a o jejich vyloučení usilovaly lékařské, advokátní a a další profesní komory. Židé prchající ze Sudet před nacistickým terorem byli zvláště po tzv. křišťálové noci v listopadu 1938 vracení čs. pohraničními strážemi zpátky do Německa.
Rozsáhlejším protižidovská opatření brzdil fakt, že západní země vázaly slíbenou finanční půjčku zmrzačenému Československu na zachování práv židovského obyvatelstva. Čs. průmyslníci také měli obavy z možného bojkotu svých výrobků na důležitých západních trzích, jestliže bychom to s útiskem Židů přeháněli.
Na druhou stranu je pravdou, že Německo nás pro změnu tlačilo k radikálním antisemitským opatřením. Ministru zahraničí Františku Chvalkovskému při návštěvě Berlína 21. ledna 1939 sám Adolf Hitler vytknul slabou aktivitu při řešení „židovské otázky“ v Československu. Bezprostředně poté rozhodla čs. vláda o propouštění státních zaměstnanců židovského původu. Vláda přijala též nařízení o přezkoumání státního občanství zaměřené proti Židům, kteří nebyli české nebo slovenské národnosti. Na emigranty žijící v Československu byl vyvíjen tlak k opuštění země a mohla jim být na základě rozhodnutí vlády ukládána různá omezení.
Vymlouvat se ovšem na to, že českoslovenští představitelé jednali pouze na základě německého tlaku, není pravdou. Radikální antisemitská opatření požadovali čeští nacionalisté z hnutí typu Vlajka či Národní obec fašistická bez ohledu na nacisty. Jistě není náhodou, že tito lidé se zpočátku silně oháněli svým vlastenectvím, aby se po okupaci českých zemí stali horlivými kolaboranty.
Postavení Židů se zhoršilo po obsazení českých zemí nacistickým Německem a zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Antisemitismus druhé republiky tak okamžitě přerostl v praktickou protižidovskou politiku a to za přímé podpory protektorátní vlády. Již 17. března vydala vláda premiéra Rudolfa Berana nařízení, jímž zakázala působení židovských lékařů a advokátů, odstranila Židy z vedení průmyslových podniků a společenských organizací. Zároveň připravovala nařízení k označování obchodů, kam by měli Židé zakázán přístup, nápisem Árijský obchod. Smutné je, že i zástupci českých lékařských svazů souhlasili s perzekucí svých židovských kolegů. Jsem proto rád, že nedávno se za to Česká lékařská komora omluvila.
Protižidovský teror v Protektorátu Čecha Morava
Mnozí by rádi věřili tomu, že Češi připravovali protižidovská opatření pouze na nátlak Němců. Bohužel, tomu tak nebylo. Je pravdou, že hlavní iniciativu měli Němci, což dokazuje i nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha z července 1939, který stanovil definici židovství podle říšských norimberských zákonů v přísnější formě, než původně navrhovala protektorátní vláda. Jenomže už krátce po německé okupaci vypukli v českých a moravských městech protižidovské výtržnosti při kterých hořely synagogy, například v Brně, Pardubicích, Náchodě, Vsetíně dalších místech, vybuchovaly bomby. Ničeny byli židovské domy a obchody. Židé byli lynčováni na veřejnosti a někteří z nich byli zavražděni. Velmi brutální antisemitské nepokoje vypukly v Brně. Na těchto násilnostech se aktivně podíleli i Češi, kteří k tomu žádný rozkaz od Němců nedostali. V moravské metropoli dokonce nastala paradoxní situaci, kdy místní Němec přivedl na policejní oddělení zbitého Žida bez oblečení, které z něj násilníci strhali, a žádal přítomné strážce zákona o důrazný zásah proti antisemitským výtržníkům. Je však třeba uznat, že protektorátní úřady vydaly příkazy policii a četnictvu, aby proti těmto výtržnostem rázně zakročily a to se také stalo.
V Praze pak prováděli zástupci „árijských Čechů“ razie proti Židům na koupalištích a vyzývali je megafony, aby odešli. Mluvčí Národní árijské kulturní jednoty požadoval v červenci devětatřicátého roku na manifestaci v Pardubicích, aby byli z národního života vyloučeni a zcela eliminováni Židé a židozednáři. V Plzni česká policie nařídila označit všechny obchody židovských majitelů dvojjazyčným nápisem Židovský obchod. Árijská jednota v Praze chtěla to též. A dále v petici zaslané vedení města jej vyzývala, aby byli Židé nesměli cestovat veřejnou dopravou a měli zakázaný vstup do árijských restaurací, kaváren a veřejných lázní.
Existuje také dopis, který jistá česká žena poslala pražskému policejnímu ředitelství, že její židovská sousedka vychází na veřejnost bez označení Davidovou hvězdou na oblečení, což se nesmí. A také chodí do divadla a do kina, kde rovněž nemá co dělat. České policisty pak varovala, ať nezkoušejí její oznámení neřešit, protože dopis stejného znění poslala i na gestapo. Naštěstí to zřejmě dostal do rukou slušný český policista, který jej bez ohledu na výhrůžky založil ad acta.
Většina Čechů se na útisku Židů nepodílela
Pravdou však také je, že drtivá většina Čechů neměla antisemitským terorem nic společného. Jak uvedl historik Michal Frankl, který se židovskou problematikou dlouhodobě zabývá, nejvíc Čechů bylo lhostejných, čili Židům neubližovali, ale ani jim aktivně nepomáhali. Na jejich obranu je třeba říci, že ne každý má na to být hrdinou, a taková pomoc byla nacisti tvrdě trestána, mohl za ní být i trest smrti. Protižidovská opatření se snažil mírnit i předseda protektorátní vlády Alois Eliáš, který byl ve spojení s protinacistickým odbojem a londýnskou exilovou vládou, a později byl odsouzen k trestu smrti a popraven.
I v hlášení německých okupačních úřadů se objevily zprávy, že Češi z velké většiny antisemitská nařízení, nepodporují. Dokonce i některé české instituce se nepřímo postavily na stranu Židů. Tak například zástupci největší české tělovýchovné organizace Sokola odmítali poskytovat své prostory antisemitským křiklounům. V každém národě se najdou lidé dobří a zlí. A to se samozřejmě týká i antisemitismu. O postoji k Židům vypovídá i titul Spravedlivý mezi národy. Ten Stát Izrael uděluje lidem nežidovského původu, kteří za druhé světové války v období nacistického teroru riskovali svoje životypři záchraně Židů před holocaustem.Situace v Nizozemí a Belgii byla za německé okupace srovnatelná co se týče útisku Židů, s Protektorátem Čechy a Morava. Titul Spravedlivý mezi národy obdrželo k 1. lednu 2018 5569 Nizozemců, 1742 Belgičanů a 118 Čechů.
K T. G. Masarykovi mám mnohé výhrady, ale vážím si ho za to, že dokázal stát na straně pravdy, i když se to velké části jeho spoluobčanů nelíbilo. On v osmdesátých letech 19. století spolu s dalšími odborníky vystoupil s důkazy, že údajné staročeské literární památky - Rukopisy královédvorský a zelenohorský jsou ve skutečnosti novodobé padělky. Pořádně to se svými kolegy schytal, když například spisovatelka Eliška Krásnohorská poslala všechny pány vědátory, do horoucích pekel.
Ještě hůře to s Masarykem vypadalo v roce 1899 v rámci tzv. Hilsneriády, když téměř osamocený burcoval v české společnosti proti nechutné pověře, že Židé se dopouštějí na křesťanech rituálních vražd. Jednalo se o to, že v nedaleko Polné na Jihlavsku byla zavražděna mladá dívka Anežka Hrůzová, kterou někdo podřízl nožem, a z vraždy byl obviněn židovský mladík Leopold Hilsner, s velkou pravděpodobností neprávem. Následně se rozšířila fáma, že Anežka Hrůzová zemřela kvůli tomu, že Židé potřebují ke svým obřadům krev křesťanských panen. To je samozřejmě kolosální nesmysl. Masaryk dopadl hůře než za rukopisné aféry. Dostával anonymy s obrazy šibenic a nápisy typu „ty židáčku masaryčku zasloužíš si s Hilsnerem také šibeničku“ apod. Zfanatizovaný dav mu také vymlátil okna v bytě.
Masaryk to tehdy uvedl jasně. Nelze stavět na lžích, na tom se velikost národa nebuduje. Stejně tak je třeba si umět přiznat pravdu i v jiných selháních. Pravda totiž osvobozuje.
Prameny:
Wolf Gruner, Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, nakladatelství Academia, Praha 2019
Michael Borovička, Kolaboranti, nakladatelství Paseka, Praha 2007
