Článek
Jiří Trnka místo Švejka plánoval film o loutkáři Matěji Kopeckém. Skvělý výtvarník měl už v padesátých letech potíže s režimem a soudruhům se v jeho tvorbě leccos nelíbilo, v jeho prospěch však rázně zasáhl Vítězslav Nezval zastávající důležité funkce v komunistických kulturních orgánech, který prohlásil: „Nechte Trnku na pokoji, on nám přinese valuty.“ Na svého tátu pak Klára Trnková vzpomíná jako na laskavého a milovaného člověka, který to neměl v mládí jednoduché a už od pražských studií na Umprum si musel vydělávat peníze kresbami do časopisů.
Jiří Trnka se jako režisér, výtvarník a scenárista podílel na mnoha úspěšných filmech, které získaly ocenění na mezinárodních festivalech, mimo jiné v Benátkách, Paříži a Cannes, a šířili slávu českého animovaného filmu po celém světě. Získal také cenu Hanse Christiana Andersena za ilustrace a od roku 1990 je čestným občanem své rodné Plzně.
Čím pro Vás byl Váš otec?
Můj otec měl pět potomků, ale měl zvláštní dar. Dovedl v každém dítěti vzbudit dojem, že právě jej miluje nejvíce. Alespoň já jsem o tom nikdy nepochybovala. Pro mě, stejně jako pro ostatní děti, byl osobností s nezpochybnitelnou autoritou a pevným bodem všeho dění. Vládl rodině pevnou, ale laskavou rukou a všichni ho milovali.
Jiří Trnka autoportrét
Jaké na něj máte vzpomínky?
První vzpomínky pocházejí z věžního bytu na nábřeží, což byl původně velký ateliér s obrovskými okny vedoucími na terasu. Tam jsme měli veliké květináče s nějakými rostlinami. Protože jsem už jako malá hodně kreslila, dostala jsem tehdy kromě pastelek i versatilku. Vždycky, když jsem tuhu vypotřebovala a zbyl jen malý kousíček, šli jsme ji s tatínkem večer zasadit do květináčku, zalila jsem ho, a do rána vyrostla tuha nová. Kouzlo si asi tatínek odnesl sebou, protože ať dělám, co dělám, dneska už mi tuhy nerostou.
Jaké jste měla dětství?
Moje dětství bylo krásné a kouzelné. Když jsem byla malá, každou neděli mi otec kreslil zvířátka a některá měla čepičku. Těm, kterým čepička chyběla jsem ji často přimalovala. Sama jsem hodně kreslila, stále něco vyráběla a později jsem vzorně přepisovala a „ilustrovala“ školní sešity. Milovala jsem návštěvy filmového studia, kde byly roztočené scény z filmů a byla to pohádka ve skutečnosti.
V neděli jsme chodívali na obědy s otcovými přáteli a já je od malička tiše poslouchala. Většinou to byli lidé významní ve svých oborech a bavilo mě to s nimi mnohem víc než s mými vrstevníky
Jezdili jsme na chalupu, ale i tam jsem měla plno své práce a tatínek mě vyháněl ven, že mám být na vzduchu, mě však bavilo stále něco vytvářet. To mě neopustilo dodnes, takže neustále něco vymýšlím jak doma, tak na zahradě, tak i pro naši výrobu, takže už mám zákaz dalších výmyslů, kterého ovšem nedbám.
Klára Trnková
Avšak dětství a mládí Vašeho táty nebylo lehké, je to tak?
Tatínek byl poměrně tiché dítě, které se od malička umělo zabavit samo. Kreslil, vyráběl loutky, s kterými pak hrál divadlo pro děti z okolí. Miloval maminku, která ho podporovala, horší vztahy měl s otcem, který byl klempíř a měl neúspěšnou firmu. Vlastně o něm v rodině moc nevíme, posléze nějak vymizel z jakéhokoliv vyprávění. Všechno obstarávala maminka, která si vydělávala šitím. Jiřík měl ve škole na kreslení profesora Josefa Skupu, tvůrce Spejbla a Hurvínka, který v něm rozpoznal talent a posléze jej přibral do do svého loutkového divadla. Nakonec po Skupově přímluvě u rodiny odešel otec studovat do Prahy na Umprum. V té době se už ale musel živit sám, takže kreslil do časopisů.
Jaký byl jeho vztah s Janem Werichem?
S Werichem byli blízkými přáteli a posléze i sousedy. Vzájemně si velmi rozuměli a sdíleli i podobné názory. Z jejich spolupráce vzniklo několik nesmrtelných děl. Trnkova výtvarná spolupráce na filmech Císařův pekař a Pekařův císař nebo Werichovo mluvené slovo ke Švejkovi jsou počiny nezapomenutelné a spolu s Vlastou Buriánem namluvil Werich ještě tátův film Dva mrazíci. Spisovatel Werich s výtvarníkem Trnkou stvořili knížku Fimfárum – pohádky pro dospělé i pro děti. Chystali spolu ještě film o Falstafovi, ale realizace jim bohužel nebyla umožněna.
V našem nakladatelství jsme vloni vydali Fimfárum konečně v krásném vydání na kvalitním papíře a já jsem si při nové grafické úpravě dovolila drobné ozvláštnění. Dole vedle paginace jsou maličké animace založené na staré metodě listováním.
Dostal se Váš otec do konfliktu s komunistickým režimem?
Otec, přestože vyšel z poměrně chudého prostředí a na škole se živil sám, kupodivu prohlédl nastolený režim okamžitě a nikdy se nedal zmást propagandou. Brzy začal mít potíže, soudruhům se v jeho tvorbě leccos nelíbilo, ale rázně zasáhl Vítězslav Nezval, který zastával důležité funkce v komunistických kulturních orgánech a prohlásil: „Nechte Trnku na pokoji, on nám přinese valuty.“
Stejně ale nemohl uskutečnit všechny své projekty, chtěl vytvořit film o loutkáři Matěji Kopeckém, místo toho mu však vnutili Švejka. Také Staré pověsti české mu byly téměř nařízeny. Po celou dobu, kdy sice mohl pracovat, byl ale s režimem silně nespokojen a cítil se nesvoboden a manipulován různými tlaky.
Váš táta zemřel poměrně mladý 30. prosince 1969 ve věku 57 let, mohlo to mít souvislost s jeho podpisem prohlášení 2000 slov?
Tatínek trpěl rozedmou plic a následnou srdeční nedostatečností. Jsem ale přesvědčena, že zhoršující se politická situace mu nepřidala. Natočil film Ruka, alegorický příběh o zhoubnosti všudypřítomné moci, který šel vzápětí do tresoru. Podepsal „Dva tisíce slov“ a tím se prakticky vzdal možnosti dále pracovat. Byla snaha ho dostat z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde byl profesorem a studenty velmi oblíben. Po posledním filmu bylo jasné, že už nic nenatočí. V roce 1969 na něj byl vyvíjen tlak ze všech stran a myslím, že oslaben nemocí, to jednoduše vzdal.
Jste také výtvarnice, jak moc Vás táta inspiroval?
Mám stejně neposedného ducha, jako můj otec. Věnoval se kdejakému výtvarnému oboru, všechno musel vyzkoušet, ovšem každému dílku vtiskl svůj rukopis. Věnoval se malbám, plastikám i ilustracím, byl fenomenální kreslíř, vytvořil i nějaká grafická díla. Významné byly také scénografické a kostýmní práce a samozřejmě film, jak výtvarně, tak literárně, včetně režie. Jeho pozoruhodné instalace na domácích, ale především na světových výstavách dnes už skoro nikdo nezná a obrazová dokumentace téměř neexistuje.
Můj rukopis je trochu jiný, více malířský než grafický, ale mám také nejrůznější zájmy. Baví mě malba, jeden čas hlavně miniatury, pak plastické obrazy, asambláže, polychromované drobnůstky i pomalované reálné předměty. I já jsem se zabývala scénografickými a kostýmními návrhy a výstavní tvorbou, nějakou dobu i tvorbou oděvní. Vytvořila jsem řadu litografií. Dělám veškeré návrhy pro náš obchod doprovázející nakladatelství.
Jako ilustrátorka se hodně věnujete lidové kultuře, co Vás k tomu vedlo?
Mám velmi široké zájmy, jedním z nich jsou tradice, jak obecné či lidové, tak tradice rodinné. V nakladatelství se zabýváme lidovou slovesností, zvyky i recepty nejen na vaření, ale i pro zdraví, léčení drobných neduhů a jednoduchých prostředků na vedení domácnosti. Knížky doplňuji kolážemi, které by měly být lehce zábavné.
Vyhledávám i rady dnes úsměvné pro pobavení, někdy se ale dají využít s nepatrnými náklady i dnes.
Jste rovněž spisovatelkou, jak jste se k tomu dostala?
Prapůvodně byl u nás skvělý tisk, ale tím, že se dlouhá léta neobnovoval technologický park, tak se zhoršoval, až se stal, řekla bych, tristním. Dnes je příprava tisku úplně jiná, než bývala a skýtá nebývalé možnosti v pestrosti knižní úpravy. Požadovali jsme od nakladatelství nový modernější přístup, ale protože knížky vycházely léta stejně a předtiskovou přípravu, měli všichni hotovou, nebyli ochotni cokoliv měnit.
Založily jsme tudíž s dcerou nakladatelství vlastní a vydáváme postupně všechny tatínkem ilustrované knížky. Tam, kde je text už dnes nevhodný, děláme různé kompilace (lidové zvyky, říkadla, přísloví pořekadla apod.), aby se půvabné ilustrace dostaly k čtenářům, i když by o původní text dnes nebyl zájem.
Grafické úpravě a tiskové přípravě se věnuje moje dcera Tereza, která je v tomto oboru mnohem lepší a nápaditější než já.
Protože tradice v širším slova smyslu, tedy lidové zvyky, zvyklosti, kuchyně, bylinkářsví i výtvarná tvorba mě velmi zajímají, sbírám celý život různé poznatky i zkušenosti a snažím se je předat dál. Baví mě i lidová slovesnost, pohádky, příběhy. V neposlední řadě jsou moji velkou láskou zahrady jak současné, tak historické a snažím se tedy je přiblížit čtenářům. Moje literární tvorba je tudíž spíše informativní nebo vypravěčská.
