Článek
Z toho totiž mohl být i kriminál. Komunisté by si na to nějaký ten paragraf našli – pobuřování, hanobení socialismu apod. Petr žil někde u Plzně, rozuměli si a často si tenkrát povídali. Loni jsem ho potkal v České Krumlově, kam já jezdím často a on tam byl s rodinou na dovolené. Poseděli jsme u piva, a on mi znovu řekl, že si za tím stojí. „Hitler nám majetek nechal, ale Stalin nám ho ukradl,“ řekl.
Jeho rodina vlastnila vyhlášenou restauraci, kam chodili na jídlo i lidé, jak se říká z lepší společnosti. „Dobře se u nás vařilo a čepoval skvělý Prazdroj, náš podnik byl vyhlášený široko daleko. Pak v devětatřicátém přišli Němci, ale nic se nezměnilo, hospoda nám zůstala, akorát potraviny byly na lístky a my dělali menší porce jídla. Chodili k nám i Němci a mezi nimi i důstojníci, ale proč ne, host jako host. My si hleděli živnosti, nás politika nezajímala. Tím, že bychom nechtěli obsluhovat Němce bychom nic nedokázali, nic by se nezměnilo a akorát bychom si zbytečně ublížili. Navíc se u nás chovali normálně, žádné problémy s nimi nebyly. Ostatně s Němci se snažila vyjít většina Čechů. Tím nemluvím o kolaboraci, ale o přežití. Hrdinů, kteří se dali na odboj byla menšina, většina lidí se snažila hlavně přežít,“ řekl Petr. Pak dodal, že v pětačtyřicátém k nim dorazili Američané a nyní byli jejich hosty zase oni – vojáci i důstojníci. Děda prý na ně vzpomínal v dobrém, byli pohodoví a chovali se slušně.
Namítl jsme mu, že s nacisty to přece nebyla žádná selanka, a připomněl Lidice, koncentráky a další jejich otřesné válečné zločiny. Petr oponoval: „To nepopírám, ale když si člověk Němců nevšímal, oni si ho také nevšímali. My jsme je samozřejmě museli brát na vědomí, ale zbytečně je neprovokovali a oni nám dali pokoj. Na druhé straně jsme nebyli žádní zrádci, což dokazuje fakt, že můj děda, který hospodu vedl, nebyl po válce obviněn z kolaborace a ta nám zůstala. A ještě něco, kdyby parašutisté nezabili Heydricha, tak žádné brutální represe v Lidicích a jinde v protektorátu nebyly. Zase to byla jenom reakce Němců na podle mého názory zbytečnou akci, která konec války nijak neurychlila.“
Po válce však přišel komunistický únorový puč v roce 1948 a soudruzi lidem sebrali jejich majetky. Přitom často i v rozporu s jimi přijatou ústavou v květnu 1948, která zaručovala soukromé vlastnictví do 50 zaměstnanců. Jenomže soudruzi nerespektovali nic, ani vlastní zákony. Vznikla tady bezprávná rudá totalita a na Petrovu rodinu došlo v padesátém roce, kdy jim komunisté jejich restauračku uloupili za pomoci vykonstruovaného obvinění a samozřejmě bez náhrady. „Za dědou tenkrát přišel nějakej chlap, s tím, že utíká na Západ a jestli by nedostal nějaký jídlo. Děda ho vyhodil a udělal dobře, protože to byl estébácký provokatér. Jenomže komunisté jej stejně obvinili, protože to nenahlásil, a to údajně z nenávisti k socialistickému zřízení. Nic takového nám Němci neudělali. Děda šel do vězení, hospodu nám zkonfiskovali a ze slušného podniku udělali zaplivanou čtyřku,“ posteskl si Petr. Dále pak zdůraznil: „K nám se komunisté zachovali hůř než nacisté, to je zkrátka fakt.“
Jasně, že nemusíme s Petrem souhlasit, ale on pouze přednesl svůj úhel pohledu, na který měl právo. Každý přece může svobodně vyslovit svůj názor. Pravda, tenkrát za socialistické totality to nešlo. Říci tehdy něco takového veřejně, tak by z toho mohl být nejhorší kriminál mezi vrahy a lupiči. Je pravdou, že nacisté lidem většinou jejich majetky, továrny, živnosti, farmy atd. ponechali, což dokazuje i článek na webu wiki.iurium.cz. Výjimku tvořili Židé a například některé šlechtické rody, které se postavily proti Hitlerovi. Jejich majetek skončil za Protektorátu v nucené správě. Zdeněk Roučka pak v knize Práce je čest! uvádí příklady, kdy nacisté čistě z pragmatických důvodů se zachovali v některých případech k Čechům vstřícně.
Avšak konec dobrý. Petrova rodina dostala svoji restauraci zpět v restituci a nyní ji provozuje jeho bratr. Je z ní opět kvalitní podnik. Pravda a láska tak nakonec zvítězila nad rudou lží a nenávistí.
Zdroje
Práce je čest!: Plzeň a Škodovka za protektorátu, Zdeněk Roučka, nakladatelství ZR&T, Praha 2018
