Článek
Židovský bankéř Georg (Jiří) Popper podle webu seznamzpravy.cz koupil reprezentační vilu od Friedricha Petschka v roce 1927, tedy nedlouho poté, co ji tento jiný významný pražský bankéř nechal postavit. V roce 1938 ale v obavách před nástupem nacismu Popper emigroval a jeho rodina se už do Československa nikdy nevrátila. Prezident Edvard Beneš věnoval po válce vilu i s pozemkem a vybavením Sovětskému svazu pro vybudování nové ambasády. Původním majitelům Beneš slíbil náhradu, k té však nikdy nedošlo.
Anketa
Jak uvedl web hlidacipes.org, nárok vůči České republice i Ruské federaci na vrácení vily, pozemků i vybavení vznesla v roce 2008 Lisbeth Popper, dcera původního majitele. V předchozích letech se ale marně snažila o to, aby s ní byl vůbec někdo ochoten mluvit. Nakonec jí zbyla jen soudní cesta. Vedle pozemků a budovy chtěla Lisbeth vrátit i dochované vnitřní vybavení, nábytek, historické nádobí či stříbrné příbory a servis. „Existují záběry, kterak ruský velvyslanec vítá v hale ambasády Václava Klause. A za nimi jsou jasně vidět Popperovy starožitnosti,“ řekla už před lety pro Hlídacího psa advokátka potomků rodiny Popperů Irena Benešová. Bohužel Lisbeth Popperová v průběhu vlekoucích se sporů zemřela, její místo ale zaujala další generace, vnuci Jiřího Poppera.
Je lidsky pochopitelné, že Popperovi emigrovali před z Československa před jeho zánikem v obavách z nacistické perzekuce. Pozdější události ukázaly, že udělali dobře a s největší pravděpodobností si zachránili holý život. Považuji však za nehorázné, že prezident Beneš daroval cizí majetek tehdejšímu SSSR, i když dobře věděl, že jeho právoplatný vlastník žije. Podle mého názoru se jedná o loupež cizího vlastnictví a legalizaci nacistické perzekuce. Petschkovu vilu (nazvaná po původním vlastníku) za války zabavilo gestapo. Člověk by proto očekával, že po skončení války a porážce hitlerovského Německa se tento majetek vrátí dřívějším majitelům. Nestalo se tak. Ve vile nyní sídlí velvyslanectví Ruské federace, které se stalo nástupnickým státem Sovětského svazu. Odškodnění slíbené rodině Popperů tehdejší hlavou státu se jaksi nekonalo, jelikož v únoru 1948 se pučem zmocnili vlády komunisté, pro které loupeže cizích majetků bez finančních náhrad byly standardem.
Nicméně nyní žijeme v demokratickém právním státě, který by měl křivdu způsobenou rodině Popperů nahradit a vyplatit jí tak přijatelnou peněžní sumu. Myslím si, že miliarda korun je adekvátní.
V tomto případě neviním ruskou stranu, i když já bych dar v podobě majetku uloupeného obětem nacistické perzekuce nepřijal. Viníkem této situace je jednoznačně prezident Beneš, který Rusům daroval budovu, jež mu nepatřila. Holt, z cizího se to dobře rozdává. To je podobné, jako kdyby někdo ukradl auto a pak jej daroval svému kamarádovi. Je jasné, že kdyby se na to přišlo, musel by být vůz vrácen původnímu majiteli. V takových případech se dary jaksi neuznávají. Obávám se však že Rusům a zvláště současnému putinovskému režimu slova morálka a spravedlnost nic neříkají a loupeže cizích majetků jsou jim vlastní. Miliony Židů přitom byly zavražděny nacisty.
V souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině padly též názory, že by Česká republika měla osazenstvo ruského velvyslanectví kompletně vyhostit. Otevřít by se tak mohla i možnost náhrady, či dokonce vrácení Petschkovy vily dědicům Jiřího Poppera. Přiznám se, že to není úplně špatná myšlenka.
Podobný osud stihl i sousední vilu tedy spíše palác Otty Petschka, kterou rovněž právoplatní vlastníci ze strachu před nacisty opustili a po okupaci českých zemí ji zabavila německá nacistická správa. Za své sídlo si ji vybral velitel pražské posádky wehrmachtu generál Rudolf Toussaint. V květnu 1945 jej pak vystřídala Rudá armáda, která během několika dní stihla stavbu totálně zdevastovat, zdemolovat, vyplenit a pak odtud odtáhla. Později se stala rezidencí amerického velvyslance. Rozdíl byl však v tom, že Američané přece jenom ctí spravedlnost a vlastnické právo. Syn původního vlastníka Viktor Pestchek se tak nakonec dočkal přiměřeného odškodnění v roce 1982 v rámci finančního vypořádání mezi USA a tehdejším komunistickým Československem.
Zdroje:
Podnikání pod Davidovou hvězdou, Pavel Kosatík, nakladatelství Práh, Praha 2024,
