Článek
Komunistický SSSR spolu s nacistickým Německem jako světoví hegemoni. Tohle byl ve skutečnosti Stalinův sen a tzv. smlouva mezi oběma zeměmi o neútočení nazývaná též podle ministrů zahraničí pakt Molotov – Ribbentrop z 23. srpna 1939 byla dohodou dvou gangsterů o kořist, kteří si v tajném protokolu rozdělili Evropu. Josif Stalin byl diktátor a při předchozím jednání s Francii s Velkou Británii požadoval územní zisky v podobě Polska a Pobaltí. Ty na něco takového odmítly přistoupit, ovšem pro Adolfa Hitlera rovněž jako diktátora nebyla loupež cizích území problémem. Se svým sovětským kolegou se proto bez potíží domluvil.
SSSR dodávkami surovin pomáhal Německu vést válku
Vojenský publicista Jiří Vojáček v článku na iDNES.cz doložil, že Sovětský svaz se chtěl připojit k paktu Osa tvořenému Německem, Itálii a Japonskem a měl nacisty slíbenou sféru vlivu na jihu v oblasti Perského zálivu a Arabského moře.
Upozorňuje také na intenzivní hospodářskou výměnu mezi Sověty a Němci. Ti spolu 11. února 1940 podepsali novou smlouvu o ekonomické spolupráci, která rozšiřovala původní dohodu z předchozího srpna. Během jednoho kalendářního roku měl Sovětský svaz dodat Německu ropu, obilí a suroviny v hodnotě 430 milionů říšských marek, za což měly opačným směrem putovat německé strojírenské výrobky, válečný materiál a technologie pro zaostalý sovětský průmysl. Zajímavostí smlouvy byl tajný dodatek, který umožňoval Německu nakupovat kovy a zboží ve třetích zemích prostřednictvím některých sovětských organizací, na které zatím nedoléhalo přísné ekonomické embargo, ani obchodní blokáda ze strany Velké Británie. K jejímu prolomení, jako smluvní bonus, umožnilo sovětské vedení německým lodím přístup k severním obchodním cestám, táhnoucím se podél severních hranic Sovětského svazu. Nutno dodat, že sovětské suroviny umožňovaly Německu vést válku proti Velké Británii tedy i proti československým letcům, kteří bojovali na její straně.
Stalin odmítal spolupráci s Velkou Británií
To, jak SSSR úzce spolupracoval s Německem, dokazuje ve své knize Rudohnědá nemoc 20. století francouzský spisovatel Thierry Wolton. Nepřízeň Sovětů zažíval především tehdejší britský velvyslanec v Moskvě sir Stafford Cripps. Sovětští představitelé si z něho dělali legraci, nechávali jej hodiny čekat, ignorovali jeho návrhy na spolupráci a některých případech je dokonce rovnou sdělovali německému spojenci. Například 1. července 1940 Cripps varoval Stalina před německou hrozbou a Němci se to dozvěděli jen o několik dnů později. Německý velvyslanec v Moskvě Schulenburg tento text doprovodil do Berlína hlášením: „Stalin nespatřuje žádné nebezpečí v naší hegemonii a ještě méně v tom, že Německo spolkne naráz celý evropský prostor… Nemyslí si, že by vojenský úspěch Německa mohl ohrozit Sovětský svaz a naše vzájemné přátelské vztahy…“
Anketa
Stalin zůstával věrným spojencem Třetí říše a nikdy mu nepřišlo na mysl zradit Hitlerovu důvěru. Ještě v únoru 1941 odmítl návrh Velké Británie na uzavření obchodní smlouvy a smlouvy o neútočení. Zástupcům Osy vzkázal: „Rusové nikdy nebyli přáteli Anglosasů a doposavad si jimi být nepřejí!“
Sověti vydali nacistům německé komunisty
O této skutečnosti píše ve své knize Zajatkyní Stalina a Hitlera Margarete Buber – Neumann. Po roce 1933, kdy se dostali k moci, rozpoutali nacisté brutální represe proti členům Komunistické strany Německa. Mnozí němečtí komunisté proto hledali spásu v SSSR, kde, jak se domnívali, budou v bezpečí. Jenomže se šeredně spletli. V období tzv. velkého teroru v letech 1937 – 38 téměř 1200 z nich skončilo v sibiřských lágrech. Sovětský vůdce a masový vrah však šel ještě dál a v letech 1939 – 1941 vydal 200 – 300 německých komunistů přímo Hitlerovi. Ti se tak ze sovětských gulagů okamžitě přesunuli do německých koncentračních a někdy i vyhlazovacích táborů.
Jak píše paní Buber – Neumann, která byla rovněž mezi deportovanými, někdy to provázely dost drastické scény. „Tři muži odmítli přejít most (ze sovětské na německou stranu), jeden maďarský Žid, jménem Bloch, jeden německý dělník, odsouzený nacisty a jeden německý učitel… Na most byli dotaženi násilím. Zběsilost nacistů se okamžitě vybila na onom Židovi. Přesunuli nás do vlaku a odvezli do Lublinu…A tam jsme zjistili, že nejen že nás předali Gestapu, ale že NKVD předalo esesákům i naše dokumenty. V mém například stálo, že jsem manželka Neumanna, který pro nacisty představoval jednoho z nejnenáviděnějších Němců.“
Spolupráce Gestapa a NKVD
V září 1939 pak Molotov s Ribbentropem podepsali ke smlouvě o přátelství tajný dodatek v tomto znění: „Obě strany nebudou na svých územích tolerovat žádnou polskou agitaci směřující proti území druhé strany.“ Dále SSSR a Německo zavazoval: „Potlačit takovou agitaci na svých územích a vzájemně se informovat o vhodných opatřeních v tomto směru.“ Z toho pak vyplynula úzká součinnost sovětské tajné policie NKVD a německého Gestapa. Tajné schůzky mezi oběma bezpečnostními složkami se uskutečnily v rekreačním středisku Gestapa v tatranském Zakopaném nebo v centrech NKVD ve Lvově a Kyjevě. Cílem bylo zkoordinovat akce proti polským vlastencům. Pozdější velitel polské Zemské armády (Armia Krajowa) Tadeusz Komorowski uvedl: „Metody boje používané NKVD proti našemu odboji podnítily vedení Gestapa k tomu, by je převzalo pro vlastní účely.“
Je tedy důkazů, které svědčí ve prospěch názoru, že Stalin chtěl trvale spolupracovat s hitlerovským Německem na ovládnutí domluvených sfér vlivu. Nakonec to nevyšlo a 22. června 1941 Německo přepadlo Sovětský svaz. Adolf Hitler se prý dlouho rozmýšlel mezi SSSR jako členem Osy nebo útokem proti němu. Nakonec však prohlásil požadavky Sovětů na sféry vlivu ze nenasytnost a rozhodl se pro válečné řešení.
Nutno však dodat, že sympatie mezi oběma zločinci i poté přetrvávaly. Uprostřed války Hitler prohlásil: „Ke Stalinovi je třeba mít naprostou úctu. Svým způsobem je to geniální chlapík. Jeho vzorem je Čingischán a on to ví. Je to tygr.“ Také tvrdil, že Stalin by se měl stát správcem zbývajícího sovětského území, které Německo nehodlá obsadit, protože umí vládnout pevnou rukou. Stalin se zase svěřil se svým obdivem k Hitlerovi Winstonu Churchillovi na Teheránské konferenci v listopadu 1943. Britského premiéra tím pořádně rozčílil.
Zdroje:
Dějiny Ruska 20. století – díl II, Andrej Zubov editor, nakladatelství Argo, Praha 2015
Rudohnědá nemoc 20. století, Thierry Wolton, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2005,
Zajatkyní Stalina a Hitlera, Margarete Buber – Neumann, nakladatelství Lukáš a syn (Barrister & Prioncipal), Brno 2011
