Článek
Jako by to bylo včera, pamatuji si, jak jsme jako žáci čtvrté třídy ZDŠ Blažkova v Brně-Lesné v září 1973 psali do sešitů, že odsuzujeme chilskou vojenskou juntu. Komunisté byli praštěni na hlavu, protože jako malé děti jsme vůbec nechápali, co se děje.
Na rozdíl od komunistických diktátorů Augusto Pinochet dobrovolně vyhlásil v říjnu 1988 celostátní referendum, které mělo rozhodnout o jeho dalším působení v čele státu. Nedopadl zase tak špatně, protože pro něj ve svobodném plebiscitu hlasovaly více než tři miliony Chilanů, což obnášelo 43 % hlasů. Nicméně uznal svoji porážku, hlas lidu respektoval a odstoupil z vedení země.
Je rovněž zvláštní , že komunističtí zločinci a masoví vrazi Fidel Castro a Che Guevara jsou opěvováni jako hrdinové, a tričko s tím druhým je dokonce mezi poblázněnými levičáky velmi populární. Pinochet rozhodně nebyl horší než tato dvojice rudých totalitářů. Na Kubě bylo za Castra zavražděno více lidí z politických důvodů než v Pinochetově Chile.
Zločiny chilské vojenské diktatury
Je pravdou, že v éře Pinochetova vojenského režimu v Chile v letech 1973 – 1990 bylo zabito na tři tisíce lidí, dalších 40 tisíc vězněno v koncentračních táborech a 200 tisíc Chilanů v té době emigrovalo. Nelze popřít, že v zemi v té době docházelo k brutálnímu mučení vězňů, masovému porušování lidských práv a krutému útisku opozice. To jsou neodpustitelné zločiny, které chilský vojenský režim rozhodně nectí a zaslouží si odsouzení. O tom nemůže být sporu.
Jak však uvádí ve svém článku na webu Reflex.cz Stanislav Škoda, téměř současně s převzetím moci zahájil Pinochet hospodářské reformy, které svěřil takzvaným Chicago Boys, neoliberálním mladým ekonomům ovlivněným učením chicagské školy a hlavně profesora Miltona Friedmana (ten mimochodem také patří ke vzorům a oblíbencům Václava Klause). Během krátké doby snížil státní výdaje o 20 procent, propustil třetinu státních zaměstnanců a privatizoval, co privatizovat šlo. Tak nastartoval chilský ekonomický zázrak, který Chile změnil v premianta jižní Ameriky. Zdecimované hospodářství začalo postupně růst a země celkem bez problémů překonala i světovou krizi na počátku osmdesátých let. V současnosti má Chile nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele z hlediska parity kupní síly, který činí zhruba 28000 USD, nejvyšší z celé Latinské Ameriky a solidní hospodářský vzestup.
Je však třeba hledat příčiny těchto nešťastných událostí. K tomu, proč se vrchní velitel chilských pozemních ozbrojených sil generál Augusto Pinochet odhodlal k vojenskému převratu, je potřeba zhodnotit předchozí vládu tzv. Lidové jednoty. Stačila by dvě slova - obrovská katastrofa, ale podrobnosti nejsou na škodu. Winston Churchill blahé paměti prohlásil, že kdyby komunisté vládli na Sahaře, tak se tam do roka bude dovážet písek. A přesně k takovému konci směřovalo i Chile za neschopného levicového prezidenta Salvadora Allendeho.
Dvouhodinové fronty na chleba, stávky dělníků proti levicové vládě
Prezident Allende byl demokraticky zvolený parlamentem 22. října 1970 a ekonomicky si jeho vláda zpočátku nevedla špatně. Jenomže prudké zvyšování platů v zestátněných společnostech nekryté růstem produktivity práce způsobilo chronický nedostatek prakticky všeho zboží a masivně kvetoucí černý trh.
Situace byla taková, že na obyčejný chléb se stály dvouhodinové fronty. Hospodyním tak došla trpělivost s katastrofálním zásobováním a v listopadu 1971 při návštěvě kubánského vůdce Fidela Castra vyrazily do ulic. Při svém protestu bušily do prázdných hrnců, a proto se tato jejich akce nazývá pochod prázdných hrnců. Málem došlo ke krveprolití, protože pokojný protest chilských žen napadly komunistické teroristické bojůvky zvané MIR. Castro prý přijel učit Chilany správnému hospodaření, což byla komedie největší, protože všichni věděli, že Kuba v té době ekonomicky zkrachovala a přežívá jen díky pomoci Sovětského svazu a dalších socialistických států.
V Chile byl také zaveden přídělový systém na potraviny a podle kubánského vzoru je rozdělovaly výbory pro zásobování a kontrolu cen. Chile pod Allendem přestalo být zemí k životu a vzdělaní lidé houfně odcházeli do zahraničí. Opoziční strany sdružené v Demokratické konfederaci (CODE) uspořádaly v dubnu 1972 masovou demonstraci proti Allendeho vládě, které se zúčastnilo přes 300 tisíc lidí. Chile zachvátila vlna stávek proti režimu Lidové jednoty. Stávkovali lékaři, inženýři, učitelé, drobní podnikatelé, studenti řemeslníci, pracovníci kamionové dopravy a další.
Vítězství opozice v parlamentních volbách
V květnu roku 1973 se konaly v zemi parlamentní volby, které skončily vítězstvím opozice, CODE obdržela 57% hlasů, vládnoucí Lidová jednota pouze 43%. Nejvíce hlasů 1 049 676 a 777 084 hlasů dostaly opoziční křesťanskodemokratická strana a konzervativní Národní strana. Naproti tomu strany Lidové jednoty skončily hůře. Socialisté dostali jen 678 674 hlasů a komunisté 595 829 hlasů.
V květnu 1973 pak Allendeho vládu tvrdě zkritizoval Nejvyšší soud za opakovaná porušování chilské ústavy. Není divu, když teroristé z levicových bojůvek MIR protiprávně zabírali soukromý majetek, například zemědělské farmy. Přitom docházelo k vraždám právoplatných majitelů.
V dubnu 1973 pak dokonce stávkovali dělníci měděného dolu El Teniente, který byl zestátněn. Ovšem horníci jaksi neměli pro socialistické pracovní podmínky příliš pochopení. Nastala málo vídaná paradoxní situace. Opozičníci z CODE vyzvali univerzitní studenty, aby se ke stávce havířů proti levicové vládě solidárně připojili. Na podzim pak začali opět stávkovat autodopravci a rovněž i mnozí dělníci. Vláda společně s provládními odbory se pouze zmohla na prohlášení, že „stávkovat v době, kdy jsou dělníci pány svých továren je zločinné.“ Většina Chilanů už ovšem toto slabomyslné prohlášení zcela ignorovala.
Krach Allendových levičáků potvrzují čísla. Za necelé tři roky jejich vlády vzrostly životní náklady v zemi o 705%, inflace v první polovině roku 1973 stoupla o 500% a za celou dobu vlády Lidové jednoty pak inflace vyskočila o šílených 1172%. V kontextu těchto hrůz se pak Pinochetovu převratu z 11. září 1973 nelze divit.
Rudí násilníci Castro a Che Guevara
Nabízí se také v rámci jižní Ameriky srovnání chilského diktátora s vůdci kubánské komunistické revoluce Fidelem Castrem a Ernstem Che Guevarou. Augusto Pinochet z toho rozhodně nevychází hůře než tito marxističtí ničemové. Castro je zodpovědný za vraždy 25 tisíc lidí, kteří byli popraveni, nebo zemřeli následkem nelidského vězení v kubánských koncentrácích. Ty se mimochodem velmi podobaly nacistickým lágrům a sovětským gulagům. Vězněno v nich bylo na 350 tisíc odpůrců kubánského komunistického režimu, což se v porovnání s počtem obyvatel blíží Stalinovým represím v bolševickém Rusku. V éře rudé vlády opustilo Kubu cca 1,2 milionů – 1,5 milionů lidí, kteří v drtivé většině emigrovali do Spojených států amerických. Desetitisíce Kubánců rok co rok riskují plavbu na chatrných podomácku vyrobených plavidel přes Mexický záliv, aby se dostaly pryč ze své země za lepším životem na Floridu.
Je nutné si také připomínat, že Kuba začala s vývozem socialismu prostřednictvím vysílání teroristických bojůvek hned krátce po svém založení. Velkou roli v tom hrál blízký Castrův spolupracovník Ernesto Che Guevara, který na Kubě založil první koncentrační tábor. Bez jakýchkoliv ekonomických znalostí se rovněž stal ředitelem centrální banky, kterou přivedl na mizinu. Guevara byl také fanatickým přívržencem exportu kubánské rudé diktatury do dalších zemí. Působil mimo jiné v Alžírsku a Kongu, nakonec se v čele skupiny teroristů vydal v roce 1967 zavádět socialismus do Bolívie, kde byl vládními vojáky zajat a právem za své zločiny popraven. Podporu místních rolníků, za které údajně bojoval, si nezískal ani náhodou. Che Guevara nebyl žádným romantickým hrdinou, jak o něm sní levicoví poblouzněnci, ale vrahem a zločincem.
Je proto s podivem, že Castro s Che Guevarou jsou oslavováni jako hrdinové, kdežto generál Pinochet za stejné skutky ostouzen. On ovšem dovedl svou zemi k ekonomickému rozkvětu, což se o Castrovi v čele Kuby říci nedá.
Zdroje:
Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile, Jiří Chalupa, nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999
Černá kniha komunismu II., kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha, Litomyšl 1999
