Článek
Tuto knihu reportáží žurnalisty Dmitryho Glukhovského by si měl přečíst každý, kdo ještě má nějaké iluze o současném putinovském režimu. Obávám se však, že určitý typ lidí z jejich vymyšlených idealistických představ nevyléčí nic. Nicméně pro racionálně uvažující lidské bytosti je varováním a poučením zároveň. Jsou to Glukhovského reportáže z let 2012 – 2023 o katastrofálních poměrech současného Ruska, kde vládne právo silnějšího a většina jeho obyvatel nemá šanci se dovolat spravedlnosti.
Je jasné, že autor knihy, který ovládá pět jazyků, by doma v Rusku na svobodě dlouho nepobyl, a proto nyní žije v exilu na Západě. Dmitry Glukhovsky v roce 2022 odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu a přirovnal ji k německému obsazení Sudet. To mu samozřejmě nemohlo jen tak projít a v srpnu o rok později byl v nepřítomnosti odsouzen ve vykonstruovaném procesu k osmi letům vězení, za údajnou „diskreditaci ruských ozbrojených sil šířením záměrně falešných tvrzení“. Inu, taková ta putinovská klasika.
Autor se například velmi tvrdě vypořádal hned na straně 15 s ruskou pravoslavnou církví.
„Pokřtěný jsem, ale v Boha nevěřím. Nemohu přece věřit v Boha, jehož na zemi reprezentuje kariérista s hodinkami za třicet tisíc euro v limuzíně se zvláštními čísly a státní ochrankou, který se ovšem neštítí ani drobného nezákonného obsazování cizích bytů. Protože veřejně tento člověk vyzývá ke skromnosti a smíření… Nemohu věřit v Boha, jehož vyslanci jsou opilá sebranka v drahých sporťácích a gangsterských gelänwagenech, která si neváží svých ani cizích životů, posluhuje generálům, hvězdám a senátorům a dělí se s nimi o víno i o ženy. …Nemohu věřit v Boha, který dovoluje, aby jeho jménem bylo za černé peníze odpouštěno hrdlořezům, pedofilům a lupičům…“
Tato slova dokonale vystihují podstatu ruské pravoslavné církve, jejíž vrcholní představitelé často byli agenty komunistické tajné policie KGB, hájí agresivní válku proti Ukrajině včetně vraždění žen a dětí, a jsou de facto pomahači satana, nikoliv božími služebníky.
Autor také přesvědčivě vyvrací ruské lži šířené o Ukrajině. Třeba tu, že prý ukrajinští vojáci při osvobození Slovjansku chytili malého tříletého chlapečka a ukřižovali jej před očima jeho matky. Je to hoax a mnohokrát vyvrácená lež.
Další články dokazují, jak Pro Putinovi oblíbence neplatí v Rusku zákony, ti si mohou dělat, co chtějí, neplatit daně, loupit cizí majetky, často i vraždit a pokud neztratí vůdcovu přízeň, nic se jim nestane. Volby jsou v Rusku falšované několika způsoby, nepohodlní lidé a strany se k nim jednoduše nepřipustí a pro jistotu ještě členové volebních komisí házejí do volebních uren plné hrsti volebních lístků pro správné kandidáty.
Na straně 223 autor v článku Za co bojujeme pak trefně píše. „Ale co pak vlast představují vyžraní rozkradači státu? Přátelé Putinovi a přátelé přátel, nastrčené figury, na něž byl přepsán celý národní majetek, celý domácí průmysl, přírodní bohatství, doprava i média? Banda zlodějů ze Státní dumy, gangsteři, co sedí v Radě federace, jmenované pozitury, které si hrají na řádně zvolené politiky a k lidu se chovají jako k hordě nevolníků? Tohle, že má být vlast?“
V stati Dopis Basmanskému soudu na straně 226 je uvedeno. „K čemu je zapotřebí trestního zákoníku R.F. O šíření vědomé lživých informací o využívání Ozbrojených sil Ruské federace? Aby bylo možné zakázat vypovídat pravdu a o vraždách a zvěrstvech páchaných našimi vojáky na Ukrajině. O mučení, znásilňování i o mimosoudních popravách. Všechna ta mučení a znásilňování jsou zadokumentována. Těla s rukama svázanýma za zády bílou stuhou, jejichž nošení nařídili naši vojáci ukrajinským civilistům, byla exhumována. To jsou fakta, Tyto věci už se staly. Pravda se nedá zakázat. Možné je jedině pokoušet se ji utajit, aby se i nadále dalo beztrestně vraždit, mučit a znásilňovat.“
Myslím si, že tyto a další reportáže se Dmytrimu Glukhovskému nepsaly lehce. Přece jenom je to Rus a jim sdělená pravda o Rusku je drsná a krutá. On však dobře ví, že je potřeba tyto informace předávat dál a upozorňovat lidi na to, že v jeho nesvobodné rodné zemi vládnou zločinecké gangy, které se nezastaví před ničím. Bylo by chybou s takovými lidmi jednat a myslet si, že se s nimi dá dohodnout. S mafiány se dohody uzavírat nedají! A právě o tom, je vynikající kniha Dmitryho Glukhovského.
My – Deník pádu, Dmitry Glukhovsky, Vydala Euromedia Group, a.s. Praha 2025
