Článek
„To jsou ale paradoxy,“ prohlásil sládek ze hry Václava Havla Audience. Tato věta přesně sedí na postoje Rumunska na přelomu třicátých let a čtyřicátých let. Jak je uvedeno na webu reflex.cz, Rumunsko v září 1938 hodlalo splnit své závazky plynoucí z tzv. Malé dohody a na maďarské hranice vyslalo 40 000 vojáků, aby zabránilo horthyovskému režimu v útoku na spojenecké Československo.
Jenomže o dva roky později už bylo všechno jinak a Bukurešť obrátila o sto osmdesát stupňů. Král Carol II. dle webu stoplusjednicka.cz abdikoval ve prospěch svého sedmnáctiletého syna Michala a neformální titul vůdce národa (Conducator) předal představiteli monarchistického křídla armády, maršálu Ionu Antonescovi. Vůdce reprezentoval Rumunsko navenek, avšak vnitřní dění výrazně ovlivňovala Železná garda vedená antisemitou Horiou Simou.
Ion Antonescu je temnou postavou rumunských dějin. Web druhasvetova.com uvádí, že se narodil v roce 1882 v Pitesti. Do armády vstoupil v roce 1904. Absolvoval vojenskou školu kavaleristů v Crainu a Jasích. V roce 1911 dokončil vojenskou akademii. Během 1. světové války sloužil jako náčelník štábu armády v Bessarábii. V meziválečném období v letech 1922–1926 působil jako vojenský atašé ve Francii a ve Velké Británii a v roce 1933 se stal náčelníkem generálního štábu. V roce 1934 postoupil ještě výš, když získal post ministra obrany. Byl rumunským nacionalistou a příznivcem antisemitské a nacionalistické Železné gardy, s níž se však později rozešel. Po strmé politické a vojenské kariéře byl v září 1940 jmenován předsedou bukurešťské vlády. Nastolil osobní diktaturu a přivedl Rumunsko do tábora mocností Osy, když 23. listopadu 1940 podepsal jeho připojení k Paktu tří.
Rumunsko se pod Antonescovým vedením stalo věrným spojencem nacistického Německa. Rumunská armáda se v červnu 1941 zúčastnila agrese proti SSSR a rumunští vojáci se na okupovaném sovětském území společně s jednotkami SS podíleli na masakrech civilistů a protižidovských pogromech. Ze zemí Osy bojovalo na východní frontě hned po Němcích nejvíc právě Rumunů. Sám Antonescu patřil k blízkým přátelům a obdivovatelům Adolfa Hitlera.
Pro pochopení situace je třeba dodat, že v Rumunsku existovala dvě mocenská centra, jedno kolem Antonesca, a to druhé tvořila Železná garda. Tu sice král Carol II.,v roce 1938 odstavil od moci, jenomže o dva roky později ji de facto rehabilitoval a přiznal podíl na správě země. Její šéf Horio Sima se stal dokonce členem vlády.
V lednu 1941 rozpoutali gardisté v hlavním městě Bukurešti, ale i jinde v Rumunsku, rozsáhlé pogromy. Vyrabovali na třináct set židovských obchodů, vypálili všechny synagogy, přímo na ulici zavraždili více než sto Židů a bezhlavě stříleli také do kolemjdoucích. Antonescu zpočátku váhal proti těmto fanatikům zasáhnout a učinil tak teprve po telegramu od Hitlera, který mu vyjádřil podporu. Ten totiž usoudil, že rumunský diktátor je přijatelnější variantou než radikálně extremistické Železné gardy.
Antisemitismus patří vůbec k temným stránkám válečného Rumunska a podíleli se na něm jak Antonescu, tak gardisté. V říjnu 1941 Antonescu nařídil deportace 110 tisíc Židů. Z tohoto důvodu byla vytvořena na přelomu let 1941/42 na území mezi Bugem a Dněstrem stovka pracovních táborů – ghet. O rok později na jaře, jak se uvádí na webu valka.com: „Rumuni spolu s Němci přesunovali Židy do táborů a ghet na Ukrajině. Využívali je k nejtěžším pracím a nejnebezpečnějším akcím v blízkosti fronty a pak je likvidovali. Jen v květnu bylo v Transnistrii zabito na 30 tisíc Židů. Přesné údaje nelze zjistit, ale lze předpokládat, že tu zahynulo 250 až 300 tisíc lidí, hlavně žen a dětí. Za letní ofenzivy roku 1942 vrcholí společná německo-rumunská akce proti Židům. Obojí začali paralelně vyvážet Židy do táborů v Polsku. Na podzim se plánovaly vlaky vždy po dvou tisících lidech.“
Je pravdou že Antonescu do konce roku 1942 židovské deportace téměř zastavil, pravděpodobně po diplomatickém nátlaku USA, ale to neospravedlňuje jeho předchozí zvěrstva. Pak ovšem přišel na to, jak na Židech vydělávat a těm movitým umožnil od roku 1943 odjet do Palestiny za poplatek 200 tisíc lei (rumunská měna) na osobu. Státní pokladně toto zneužití lidského utrpení celkem vyneslo 16 miliard lei.
V srpnu 1944 provedlo Rumunsko další veletoč, když na popud krále Michala I. byl Antonescu svržen a zatčen a moci se ujala nová vláda, v níž měli velké slovo komunisté, která vyhlásila válku Německu a rumunská armáda tak změnila válčící strany. Bojovala nyní po boku Sovětů a podílela se rovněž na osvobození Československa. Maršál Ion Antonescu byl v roce 1946 odsouzen k trestu smrti zastřelením a v červnu téhož roku popraven ve věznici Jilava v Bukurešti.
Z rumunských prezidentských voleb vyloučený Călin Georgescu však má pro válečné zločince, antisemity a stoupence nacistů velké pochopení. Podle Wikipedie ve svém prohlášení vydaném v listopadu 2020 uvedl, že fašistický diktátor Ion Antonescu a Corneliu Zelea Codreanu, zakladatel antisemitské Železné gardy, jsou hrdinové rumunského národa, skrze které „prožil národní dějiny, skrze něž mluví, a nikoli prostřednictvím lokajů globalistických mocností, které dnes dočasně vedou Rumunsko“. Georgescu je nyní trestně stíhán pro propagaci nacismu a evidentně nikoliv neprávem.
Zdroje:
