Článek
Tyto nepravdy však přesto někteří stále šíří. Nedávno se mi dostal do ruky leták jihočeských komunistů, v němž jakási Alena Nohavová opět hlásá hlouposti o tom, že na rozdíl od „zrádného Západu“ nám prý SSSR byl ochoten v kritických zářijových okamžicích osmatřicátého roku přijít na pomoc. Tak se na její lhaní podívejme podrobněji.
KN 001
Její tvrzení přesvědčivě vyvrací agrárnický politik a ministr financí v čs. zahraniční vládě v Londýně Ladislav Feierabend. Ten popisuje rozhovor novináře Ivana Herbena s Edvardem Benešem v červnu 1945 na Pražském hradě. Prezident se tehdy mimořádně rozčílil, takže musel jít do zahrady na čerstvý vzduch. Tuto záležitost zmínil ve svém třetím díle Politických vzpomínek na straně 418.
„Tam jsme se procházeli sami dva (Herben a Beneš) a prezident znovu a znovu opakoval, že má nyní diplomatické dokumenty o tom, že Sověty nás za Mnichova zradily stejně jako Daladier a Chamberlain a že vůbec neměly v úmyslu nám pomoci. Že jejich ochota byla předstíraná a byl to pouze obvyklý komunistický trik. „Já to dokážu. Já odhalím ten podvod sovětské diplomacie a našich komunistů,“ vykřikoval prezident s pěstmi zaťatými nad hlavou, jak jsem ho nikdy v životě předtím neviděl.“
To jsou závažná slova, ale není proč jim nevěřit. Už z toho prostého důvodu, že prezident Beneš neměl důvod ke lhaní. To, že sovětští představitelé svoji účast s Československem jenom předstírali, a jejich vůdce - komunistický tyran Josef Stalin vůbec neměl zájem skutečně Československu pomoci, dosvědčují i další přímé a nepřímé důkazy.
Pravdou rovněž je, že na přímou otázku prezidenta Beneše, jak konkrétně nám tedy Sovětský svaz pomůže, odpověděl sovětský vyslanec v Praze Sergej Alexandrovskij v září 1938 velmi mlhavě a neurčitě. To také potvrzuje ve svém díle Politické vzpomínky /III/ na str. 148 Ladislav Feierabend. „Tehdy řekl komunistům (Beneš), že neměl od Rusů žádná přesná ujištění, co budou dělat, kdyby československá vláda nepřijala uvedené návrhy.“
Existují další dokumenty Benešova slova potvrzující. Tak například Kreml v jedné depeši nabádá sovětského vyslance v Praze Sergeje Alexandrovského, aby československým zástupcům sice řekl, že Sovětský svaz je ochoten nám přijít na pomoc proti hitlerovskému Německu, ale aby se v žádném případě k ničemu konkrétnímu nezavazoval.
A jak to s námi Sověti tehdy mysleli, dokazují i události v roce 1939. Ve své výborné knize Češi a Slováci ve 20. století o tom píše profesor Jan Rychlík. Tehdejší sovětský lidový komisař (ministr) zahraničních věcí Max Litvinov už 23. března 1939 napsal Stalinovi, že SSSR de facto likvidaci Československa uznává, ale tehdejší čs. vyslanec Zdeněk Fierlinger zatím může zůstat v Moskvě. Fierlingerovi pak Litvinov osobně sdělil, že jeho zastupování Československa již nemá žádný praktický význam a sovětská vláda s ním nemůže jednat o žádných záležitostech.
Po podepsání sovětsko-německého paktu o neútočení v srpnu 1939 SSSR uznal tzv. Slovenský štát a navázal s ním diplomatické styky. Šéf diplomatického protokolu Vladimír Barkov pak oznámil v prosinci téhož roku Fierlingerovi, že do konce roku musí čs. vyslanectví uzavřít a ukončit jakoukoliv činnost. V hlavním městě Sovětského svazu pak mohl tento náš diplomat zůstat jen jako soukromá osoba. Sověti pak uzavřeli československé vyslanectví v Moskvě a jeho budovu předali Hitlerovu spojenci – Slovenskému štátu. SSSR také uznal existenci Protektorátu Čechy a Morava.
Stalin také dobře věděl, že Rudá armáda se k nám nemá jak dostat, protože tehdejší Československo nemělo se Sovětským svazem přímé hranice a Polsko nechtělo v žádném případě pustit vojáky Rudé armády přes své území. Podle některých zdrojů bylo Rumunsko coby malodohodový spojenec Československa ochotné tolerovat letecký most ze SSSR na naše území a rovněž také přepravu vojenské techniky a omezeného kontingentu rudoarmějců po železnici. Požadovalo však záruky Francie, že tato pomoc nebude zneužita proti němu.
Rudá armáda byla navíc zdevastována předchozími stalinistickými čistkami v důstojnickém sboru a její mizerný stav posléze dokázala tzv. zimní válka proti malému Finsku na přelomu let 1939–1940, v níž utrpěla řadu porážek a velké ztráty.
Dalším důležitým faktem proti možnosti angažování Sovětského svazu proti hitlerovskému Německu byl jeho zločinný charakter. V roce 1938 už byl Sovětský svaz znám jako Stalinova říše zla, která zavraždila miliony vlastních obyvatel a systematicky proti nim prováděla masový státní teror. Mezi Stalinem a Hitlerem nebyl prakticky žádný rozdíl a v roce 1938 byl sovětský komunistický režim daleko víc zločinnější než německý nacistický. Nelze se tedy divit Západu, že se ke spolupráci se SSSR nevzbuzujícím důvěru stavěl značně opatrně. Chtít pomoc jednoho masového vraha proti druhému je pokaždé hodně nebezpečné a to přesto, že Západ to nakonec učinil.
V každém případě nám Sověti pomoci nechtěli, hodlali nás uchvátit a učinit z nás svoji kolonii, k čemuž po roce 1945 nakonec došlo.
Zdroje
Politické vzpomínky /III/, Ladislav Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1996
Češi a Slováci ve 20. století, Jan Rychlík, Nakladatelství Vyšehrad, ÚSTR, Praha 2012
