Článek
Nedávno jsme si připomněli 30. výročí úmrtí písničkáře Karla Kryla, v dubnu si pak připomeneme 80. výročí jeho narození. V těžkých dobách rudé totality nám jeho písničky a verše hodně pomáhaly, byly pro nás velkým povzbuzením.
Vzpomínám si na jeden ze svých čundrů někdy na konci osmdesátých let. Byli jsme mladí a patřil nám svět. S dvěma kamarády jsem dorazil do Tasova, vesnice na Českomoravské vysočině, jinak též rodiště katolického básníka Jakuba Demla, a v místní hospodě začali hrát a zpívat Karla Kryla. Byl to takový náš idol statečnosti, vzdoru a nepoddajnosti před zločinným komunistickým režimem. Tak jsme pili a pěli. Pravda, hospodský byl takový nesvůj. A jakmile jsme dali „Tak vás tu máme bratři“ a já na konci už skoro řval, „balšoje vam spasibo bratja zachvatčici,“ tak to už nerozdýchal, křičel na nás, že se kvůli nám nenechá zavřít, ať si vezmeme lahváče, a jdeme hulákat do lesa. Tak jsme tedy šli, ono nám ani nic jiného nezbývalo. Za chvíli však na nás zvolala nějaká paní: „kluci, počkejte“. Pak nám řekla. „Bylo to pěkný, já mám Kryla moc ráda, ale to víte, manžel je moc opatrný a má strach. Tady máte buřty a opečte si je.“ Ani peníze po nás nechtěla, hodná to žínka. Inu, Kryl byl za totáče opravdu fenomén.
V životě to písničkář a básník neměl jednoduché, jeho rodina trpěla pod nacisty i komunisty. Jeho rodiče s prarodiči a museli uprchnout po záboru Sudet hitlerovským Německem na podzim v roce 1938 z Nového Jičína do Kroměříže, kde se Karel Kryl 12. dubna 1944 narodil. Když bylo malému Karlovi šest let, přišla k nim domů, jak je uvedeno v článku na webu Echo24.cz, nevítaná návštěva. Krylovi vlastnili tiskařskou dílnu, a tlupa komunistických násilníků jim rozbila po únorovém komunistickém puči v roce 1948 tiskařské stroje. O něco později již na základní škole, jak zavzpomínal v rozhovoru s Milošem Čermákem v knize Půlkacíř, jej nechala soudružka učitelka zkopat nejsilnějším žákem ve třídě, protože nechtěl vstoupit do pionýra. Nelze se tedy divit, že takové zážitky jej přesvědčily, že komunisté jsou zlem, se kterým se nelze smířit.
Po sovětské srpnové okupaci v roce 1968 vydržel v Československu ještě rok, ale pak pochopil, že v znormalizované znásilněné zemi nemá jako zpěvák budoucnost. Vyšla mu ještě LP deska Bratříčku zavírej vrátka, která však brzy skončila ve stoupě. Je jasné, že písničky jako Veličenstvo kat, Král a Klaun, Píseň Neznámého vojína a další nemohl znormalizovaný komunistický režim tolerovat. Odešel proto do Spolkové republiky Německo, žil v Mnichově a pracoval v české redakci Rádia Svobodná Evropa. A také dál zpíval a hrál.
„Někdo v Boha věří, někdo ne, my katolíci v něj věříme,“ řekl jednou Karel Kryl, když dostal otázku, zda je věřící. Tento snad stále nejpopulárnější český písničkář všech dob se stal pod vlivem svého přítele arciopata břevnovského kláštera Jana Anastáze Opaska věřícím katolíkem, i když jak přiznával, poněkud hříšným. Ale i sám Ježíš Kristus prohlásil: „Kdo z Vás je bez hříchu, první hoď kamenem.“ Karel Kryl poznal na vlastní kůži zlo komunismu a jeho cesta ke katolicismu tak byla svým způsobem logická. Opat chuligán, jak se Otci Opaskovi také přezdívalo, ho později oddal s jeho první ženou Evou Sedlářovou a nakonec, ač to o mnoho let starší duchovní nemohl tehdy tušit, také pochovával, když sloužil pohřební obřady v břevnovské bazilice svaté Markéty a pak u jeho hrobu na nedalekém hřbitově.
Podle Kryla folk nutí člověka obracet se k duchovnu a arciopat Opasek byl ideálním duchovním vůdcem. On dokázal sjednocovat lidi různých názorů, mimo jiné také organizoval proslulá setkání emigrantů různých politických názorů v bavorském Rohru, kde ve zdejším opatství dočasně sídlila břevnovská klášterní komunita. A tak se zde potkávali staří poúnoroví emigranti s těmi posrpnovými, což byli často bývalí reformní komunisté, kteří ty první kdysi pronásledovali. Do Rohru pravidelně jezdil i Kryl. Nutno dodat, že on ty napravené soudruhy po osmašedesátém roce vzhledem ke svým zkušenostem moc nemusel.
Otec Opasek jej dokázal svým osobním příkladem přivést ke katolictví. Byl to srdečný, otevřený, skromný a velmi laskavý člověk. A Kryl pochopil, že katolictví a katoličtí duchovní jsou něco jiného, než do něj ve škole vtloukala komunistická propaganda. Navíc mu břevnovský arciopat byl velkou oporou v těžkých chvílích, kterých Kryl jako citlivý člověk neměl v exilu zrovna málo.
Po listopadu 1989 začal opět přijíždět do své bývalé vlasti, trvale však zůstal žít v Mnichově. Polistopadový vývoj jej zklamal, vadilo mu, že mnozí bývalí komunisté zůstali u koryta. Zvláště jej ranil rozpad Československa, který nesl hodně těžce. V současnosti víme, že vznik nových států byl jediným možným řešením, ale tenkrát to někteří lidé včetně Karla Kryla brali jako velké zklamání. Je pravděpodobné, že i tato událost přispěla k jeho předčasnému úmrtí na infarkt v nedožitých padesáti letech 3. března 1994.
Když mám cestu do Prahy, tak, pokud mně to čas dovolí, rád zajedu na břevnovský hřbitov. A u hrobu Karla Kryla zapálím svíčku a s setrvám v tichém rozjímání. Jednou jsem tam viděl nápis z kamínků „Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi.“ A já bych si přál, aby nám to vydrželo.
Nedávno se znovu ukázalo, co Kryl pro Čechy znamená, když hřbitovní správa oznámila, že na břevnovském hřbitově končí nájem jeho hrobu. Ihned se našlo mnoho ochotných jedinců, kteří chtěli poplatek za pronájem hrobu uhradit.
Zdroje:
Půlkacíř, Karel Kryl, Miloš Čermák, nakladatelství Leda, Praha 2013
