Článek
Na panické atace je zákeřné, že se objeví kdekoliv, nečekaná, nezvaná. Dá se říct, že se nahodile sejdou myšlenky s emocemi a fyziologie. Jejich setkání může mít odlišný průběh, intenzitu a jinou kombinaci příznaků. Ovlivňuje kvalitu života a vyčerpává. Těžko ji svému okolí vysvětlíte. Většinou vás pokládají za blázna nebo labilního jedince. Nejnanicovatější je fyzično.
Vlastním celou škálu panických útoků. Od těch, co se dají ukrýt, přes zřetelně viditelné až po opovrženíhodné. Nejlépe je zvládám doma, ve své noře. Mimo bývají následky žalostnější.
Letos jsem noru na pár dní dobrovolně opustila. Zlákaly mě přítelkyně na dovolenou v Egyptě. Zvládala jsem se nad očekávání dobře. Irena s Danuškou si ničeho nevšimly. Jsou to dámy šmrncovní, čilé, inteligentní, starostlivé přesto snášenlivé a vtipné.
Poslední ráno a dopoledne jsme trávily rozdílně. Vycházelo slunce a já plavala v moři. Miluji ten odražený kužel vycházejícího slunce na vodní hladině. Snídat jsem už raději nechtěla. Díky tomu byl dostatek času na naházení věcí do kufru. Před odjezdem na dovolenou jsem pečlivě balila, ale teď bych úhledné rovnání považovala za ztrátu času. A pokud by došlo na prohlídku kufru, kapku ostudy unesu.
Na recepci jsme všechny tři dorazily v limitu hotelových pravidel. Dana první, zároveň s našimi kufry a já jim šla v patách. Irena neměla oproti zvyklostem delší zpoždění než deset minut. Danuška byla nervózní, protože se bála o Irenku a chtěla, abychom karty od pokojů odevzdávaly současně. Všechno za nás vyřizuje Irena, protože plynně hovoří několika jazyky. Jakmile beze slov odevzdala karty, zkontrolovaly jsem jedna druhou. Ujistily se o bezchybnosti našeho vzezření. Slušelo nám to! Já jsem pro cestu zvolila široké světle šedé kalhoty s elegantním bílým proužkem, světle šedou halenu, boty z tenké bílé kůže a šedivou kabelku. V uších a na rukou měla své oblíbené a nápadné šperky z chirurgické oceli.
Přistavený autobus byl téměř plně obsazen hotelovými hosty, ale pro každou z nás se našlo samostatné dvousedadlo. Dana s Irenou zůstaly v první třetině. Jen dosedly, usnuly. K letišti zbývalo deset kilometrů, když jsem s oroseným čelem vyhodnotila situaci jako neudržitelnou. Z konce autobusu vyrazila k průvodčímu. Vůbec nechápu, proč jsem otálela tak dlouho, když už mi štěstěna nabídla lepší variantu v podobě potu a drsného chvění kolem žaludku. S nenápadnou naléhavostí jsem požádala, aby autobus zastavil. Průvodce Ammet se mě roztomilou češtinou zeptal, jestli nevydržím do nejbližšího hotelu. Zasyčela jsem, že ne. Po otázce: „čůrat?“ jsem zběsile třepala hlavou. Ammet rychle oddrmolil něco řidiči a už se brzdilo. Z autobusu mě za ruku vyvlekl mezi dva balvany. Evidentně tam na mě čekaly v jinak mimořádně rovném úseku pouště. „Nikdo neuvidí! Neboj se! Počkám!“ Udělal nejlépe jak mohl a nečekal. Zlehka se vytratil a spolu s řidičem před autobusem kouřili. Děj mezi kameny důstojně popsat nelze. Při návratu k autobusu mě hlavou vířila myšlenka o chybějícím klobouku s širokou krempou. Nebylo by mi vidět do očí!
Než jsem nastoupila, slyším zvonivý hlas Dany: „Irenko, probuď se! Ztratila se Janička!“ Pokud do této chvíle nebyly všechny zraky upřené k šutrům, teď už z hodně vysoko umístěných oken koukaly všechny oči. Vyjma ze spánku vytržené Irenky, která se ptala, zda jsme už na letišti. Soukromě jsem si zamumlala: „Výborně, představovat se nemusím. Omluvím se.“ Bodrý muž sedící za Danuškou vše dořekl namísto mě: „Moc teho sežrala a teďkáj sere za kameněm, ha, ha, ha.“ Zoufale jsem zatoužila po své noře a plakala bez slz.
