Článek
A to i na místech, kde by svou povahou měla přirozeně převažovat kontinuita, ukotvenost a úcta k tradici.
Je zvláštní sledovat, s jakým nasazením rektorát chrání postoje, které by – logicky vzato – neměly být dominantní na půdě církevní fakulty. Katolická teologická fakulta, instituce, jež je nositelkou mnohasetleté duchovní i intelektuální tradice, se ocitá pod tlakem, který zpochybňuje právě to, čím má být: prostorem pro věrné uchovávání a rozvíjení katolického myšlení.
Není třeba idealizovat církevní dějiny. Můžeme – a máme – kriticky přemýšlet o jejích chybách. Ale zároveň nesmíme zapomenout, že to byla právě církev, která stála u zrodu vzdělanosti, hodnot a kultury, na nichž dosud spočívá naše civilizace. Byla to ona, kdo učil Evropu číst, psát, přemýšlet – a zároveň ctít, poklonit se, uznat, že nad člověkem existuje něco vyššího.
Dnes jako bychom se této úcty zcela vzdali. Místo úsilí o smysl vidíme všudypřítomný relativismus. Místo hodnot - emoce. Místo pravdy - názory. Není divu, že společnost bez vyššího řádu a bez ochoty sklonit se před něčím větším propadá do tiché, ale neúprosné dekadence.
Z relativismu se stalo nové dogma. Kantovský obrat k subjektivismu, kdysi pečlivě vyvažovaný pojmem objektivního morálního řádu – Boha –, je dnes vykládán jako právo na cokoliv. Jen si z teorie vezmeme to, co se nám hodí. Zbytek zapomeneme. Pravda se ohýbá podle potřeby, logika ustupuje emocím, fakta se nahradí pocity. A výsledek? Ztráta smyslu, ztráta orientace a konečně ztráta důstojnosti.
Tato nálada nemohla zůstat bez následků ani na akademické půdě. A pronikla i tam, kde bychom to donedávna považovali za nemožné – na Katolickou teologickou fakultu. Instituci, která má ve své podstatě střežení neměnného učení, víry a hodnot. Fakultu, která má stát proti módním vlnám, nikoliv se jim klanět. Instituci, která má vychovávat budoucí kněze, ne je znejisťovat a obracet jejich víru podle aktuálního kurzu.
Jenže KTF je strukturálně součástí Karlovy univerzity. A vedení univerzity – v čele s rektorkou, která neváhá zviditelnit vlastní pozici i v souvislosti s tragickými událostmi, jež by spíše vyžadovaly ticho a pokoru – neprojevuje ani snahu porozumět specifikům církevní fakulty, natož respektovat její svébytnost a poslání. A jde ještě dál – svou snahou o institucionální sloučení fakult, které se od sebe liší asi tak jako jablko od hrušky.
České dějiny nám nabízejí celou řadu příkladů, jak komplikované mohou být vztahy mezi katolíky a evangelíky či husity. O to více překvapí, že rektorka, jakožto představitelka akademické obce, nedohlédne na absurditu pokusu spojit dohromady to, co se z podstaty neslučuje. Olej a voda se nikdy nesmísí. Ale právě v tom tkví jejich hodnota – samy o sobě mají nezastupitelné místo. Každá slouží jinému účelu, jiné potřebě, jinému publiku. Jejich míšení však nezíská sílu ani smysl – pouze znehodnotí obojí.
Nikdo neočekává, že vedení univerzity bude bránit teologické ideály. Ale očekávat bychom měli alespoň to, že bude respektovat odlišnost církevní instituce, její autonomii, její tradici. Že nebude zasahovat tam, kde mu nepřísluší – a že nenechá fakultu vláčet ideologickými spory, které s její podstatou nemají nic společného.
Katolická teologická fakulta je hlasem kontinuity v době přelétavosti. Je připomínkou pevného řádu uprostřed chaosu. Pokud ji nebudeme chránit, nepřijdeme jen o jednu fakultu. Přijdeme o kus paměti, který tato společnost nutně potřebuje, aby vůbec mohla vědět, odkud přichází a kam chce jít.
