Nikdy jí neodpustím: kolegyně v práci mě škaredě podrazila a pomluvila

Nemám kolem sebe moc lidí, kterým se svěřuji se svými myšlenkami, sny, problémy. V práci jsem si začala rozumět s jednou kolegyní. Těšilo nás chodit spolu na obědy a bavit se i o osobních věcech. Všechno bylo v pořádku, dokud mě nepovýšili. Podrazila mě a začala proti mně intrikovat.

Dokázala předstírat vřelý zájem, starost, péči, ochotu, uměla si mě omotat kolem prstu. Tvářila se mile a vzbuzovala důvěru. Po nějaké době se ale ukázalo, že informace, které jsem s ní sdílela, byly využity proti mně. Úkoly, které jsem sama splnila, chtěla prezentovat jako její. Zneužívala moji ochotu, obětavost či pracovitost, a to do té doby, než jsem řekla dost. Pomlouvání je cesta do pekel. Nikdy jí to neodpustím.

Je to správné? Trápí mě to. Opravdu jsem netušila, že ženy dokážou být tak hnusné. Hlavně tedy za zády. Reálně nechápu, co dokážou některý baby vyplodit, jen aby si pohonily ego a připadaly si lepší než jiná žena.

Jenže v práci tráví průměrný Čech víc než čtyřicet hodin týdně, což už je poměrně dost na to, aby se neobklopoval nepříjemnými kolegy.

Toxičtí kolegové mají jednu schopnost – konat zlo pod rouškou dobra. Zprvu tak můžete nabýt dojmu, že pracujete se skvělým člověkem, který vyniká nejen po pracovní, ale i osobní stránce.

Lidé a odpouštění, to je nesmírně velké a bolavé téma. Někomu to jde lehce. Mávne rukou a na druhý den je znovu téměř jako znovuzrozený. Každý z nás má nějakou osobní a rodinnou historii, a taky každý má nějakou osobnostní výbavu. A pak rozdílně vnímáme a zpracováváme zklamání, zrady, emoční bolest, ztráty, blízkost či důvěru. Nevím, jaká je ta vaše, ale vy to víte.

Chuť potrestat někoho, kdo nás zradil, je přirozená, tak jak je přirozený v této situaci i hněv, smutek či agresivní fantazie. Někdo to dokonce i udělá, pomstí se a pak s tím musí žít. V naší kultuře se považuje odpuštění za správnou cestu. Já jdu zatím cestou neodpuštění. A s ním souvisejícím trápením. Odpuštění má největší dopad na toho, kdo odpouští. Tedy na moji protivnou intrikánskou kolegyni nebude mít zásadní vliv.

Měli bychom si uvědomit, že je opravdu něco špatně, a pochopit, že s námi někdo manipuluje. I když to mohl být po nějakou dobu zdánlivě blízký člověk. Někdy postačí, když toxickému kolegovi či kolegyni dáme jasný signál, že překračuje nepsaná pravidla. Jindy je potřeba, abychom hranice vymezili striktněji. Ověřte si, zda ostatní lidé ve firmě mají s potížistou obdobné zkušenosti. Třeba zjistíte, že už vědí, jak na něj.

Pokud tedy odpuštění proběhne, bude mít zásadní dopad na mně, na můj vnitřní klid a schopnost opět milovat svého bližního jako sebe samého. Je to velmi silné a hezké moudro. Ale teď to ještě nejde. Odpuštění je snadnější, pokud se nám člověk, který nám ublížil, omluví a vezme břemeno viny na sebe. To se ale zřejmě nestane. Proto je třeba začít sebou. Totiž není lásky bez sebelásky.

Při odpouštění nezapomínám. Protože pokud si to nepamatuji, můžu se s větší pravděpodobností opět vystavit stejnému zranění. Naopak, když jsem pozorná k tomu, co se stalo, můžu si pravděpodobněji stanovit hranice a bránit se v budoucnu.

Nic špatného jsem neudělala. Skvělé, že mě povýšili, i když jsem kvůli tomu přišla o „kamarádku“. Uvědomění, s kým to vlastně pracuji, přišlo později. Dnes už je jasné, že to byl had na hrudi. Odpouštím si, že jsem to nepoznala, je to fakt těžké. Jeden had lidstvo netvoří. Ať mi hadi odpustí. Dopřejte si čas zklamání zahojit. Věřím, že moje důvěra vůči lidem nezemřela a někde v dálce má svůj nový cíl.

Zdroje:

Luule Viilma: Léčivé odpušténí, Eugenika 2019

Osho Odpušťení:Pragma 2023, ISBN9788024287935

Plaňava, I. Jak (To) spolu mluvíme, Masarykova univerzita v Brně 1992, ISBN 80-210-0412-6.