Článek
Všichni děláme chyby a všichni potřebujeme, aby nám bylo odpuštěno. Když se tak neděje, jsme naštvaní, dotčení, uražení a máme vztek.
Ale umíme to, co chceme po ostatních a nám to připadá jako samozřejmost? Umíme odpouštět?
Určitě s tím každý z nás bojoval, pocity ukřivdění, nepochopení, šrámy na duši, na srdci. A jak se nám potom ulevilo, když jsme odpustili nebo nám bylo odpuštěno.
Co nám přináší umění odpouštět?
- Radost
- Úlevu
- Sílu
- Svobodu
- Nový začátek
Je to dar, který si můžeme dát sami sobě. Musíme ho umět přijmout a pečovat o něj a chránit ho.
Kdo by se chtěl navenek tvářit, že je všechno v pořádku, když si v hloubi duše nese těžké břemeno a neutichající pocit křivdy, bolest, vztek, zatrpklost nebo duševní poranění?
Odpuštěním se těchto pocitů zbavíme a postupně budeme získávat jiné pocity. Daleko příjemnější.
Tak žádné myšlenky na pomstu, žádné „Oko za oko, zub za zub.“ A i když bychom často takto nejraději dostali všechnu zlobu ven, nemá to smysl. Čas by stejně ukázal, že to nebyla šťastná cesta.
Každý nešvar, každá chyba a neštěstí nás v životě posunou směrem kupředu. Stejně tak jako odpuštění.
Pomsta je symbol slabosti, odpuštění je symbol síly.
Vzpomínám na svoji kamarádku Andreu, která se mi před nějakou dobou u skleničky vína sesypala jak hromádka neštěstí, že neumí odpouštět.
Andrea byla vždycky ozdobou každého večírku, každé akce, každé společnosti. Je veselá, optimistická, kamarádská a má velmi inteligentní a nezvyklý smysl pro humor. Kam vejde, tam se okolí rozzáří. Je navíc neodolatelně krásná, a to je opravdu s její povahou silná kombinace. Vždy se proto kolem ní motala spousta chlapů. Má hromadu přátel. Nikdy si na nic nestěžovala. Nenaříkala. Nikdy jsem ji neviděla nešťastnou.
Až teď.
Vše začalo tím, že udělala chybu ve svém stávajícím vztahu. A právě s touto svojí chybou si uvědomila, že její partner pro ni asi není nebude ten pravý. Chtěla ho opustit. Ale on jí řekl, že jí odpouští. Přitom ho o odpuštění vůbec nežádala.
Svého předešlého přítele opustila, protože zjistila, že si dopisuje se svojí bývalou partnerkou. Nechtěla vysvětlení - po pěti letech krásného vztahu ho ze dne na den opustila.
Svojí první velkou lásku opustila po sedmi měsících, protože flirtoval na diskotéce s kolegyní z práce.
Vlastně, vždy jsme si říkali, jak je silná, nehroutila se. Nad každým nezdarem a problémem mávla rukou a šla dál. A vše tak nějak elegantně a v tichosti přešla.
„Co já to jsem za člověka, své bývalé jsem opustila vždy ze dne na den a ani jsem neměla snahu jim odpustit. Neumím to. Neumím odpouštět! A teď, když udělám chybu a je mi odpuštěno, tak neumím nebo snad ani nechci odpuštění přijmout! Já jsem snad z ledu!“
Proč nedokázala přijmout odpuštění?
Bylo zřejmé, že si s sebou nese celou dobu právě to těžké břemeno. Blok, který jí nikdy nedovolil posunout se dál. Nikdy nad ničím nemávla rukou, jak jsme si mysleli. Ukrývala v sobě hromadu bolesti. Byla zranitelná. A stále dokola se jí opakovaly podobné příběhy.
A pod tou krásnou a milou zlatou skořápkou veselé dívky se ukrývala nešťastná sama sebou zklamaná Andrea.
"Andy, moje milá, jasně, že umíš odpouštět! A až jednou odpustíš sama sobě, tak si potom uvědomíš, že umění odpouštět souvisí s uměním žít.
A nejen to. S uměním šťastně žít. S uměním milovat. Přijmout lásku. S uměním vstát a jít dál.
Vím, o čem mluvím…"
Mám Tě ráda a odpouštím Ti, že nejsi tak dokonalá, jak jsem si myslela. Takto jsi totiž daleko lepší!
