Článek
Právě je období probíhajících rodičovských schůzek.
Rodiče se seznamují s výsledky vzdělání a výchovy svých dětí.
„Ta naše holka, ta neposedí, máme rodičák, to zase bude… Už mě nebaví pořád dokola poslouchat, jak je neklidná a jak pořád vyrušuje. A víš co je nejhorší? Ona z toho má stejně tak akorát srandu. Doma dostane, mávne rukou a jde pryč. Tak mi řekni, co s ní mám dělat?“
„Po kom to ta holka má, to teda nevím…“
Stěžuje si mně sestra.
„Po kom to má nevím, ale moc toho nenaděláš, ona je prostě temperamentní, neuvážeš ji na jedno místo, a to snad ani nechceš, ne?“
„Je to chytrá holka.“
„Ale víš co mi přijde, dneska jsou ty děti celkově takové divočejší a neklidnější. To my jsme takové nebyly.“
Vypadlo ze mě a chtěla jsem dodat ještě něco, co bylo ZA NÁS, ale ani jsem větu nedokončila a vzpomněla jsem si na svoji poznámku. A taky na třídní schůzky a naskočila mi husí kůže po celém těle. Jen myšlenka na to, jak jsem se vždy děsila toho, až se mamka vrátí z rodičáku, byla pro mě i teď dost frustrující.
Proč jsou třídní schůzky pro nás taková hrozba?
Jako dítě jsem se třídních schůzek děsila, teď jako rodič se jich děsím snad ještě víc.
Z DENÍČKU ŠKOLAČKY, MOJE POZNÁMKA:
O přestávce jsem se spolužákem šplhala po trubkách na topení vyhecovaná ostatními, kdo vyšplhá rychleji ke stropu. Jako gymnastka jsem se nemohla nechat ztrapnit karatistou, který mi tvrdil, že mě porazí i s jednou rukou v kapse. Nesmysl! Tak jsem z plna sil zabrala a když jsem byla téměř u stropu, vstoupil do třídy pan ředitel, bohužel k vítězství mi negratuloval. Křičel na nás, co děláme, že se mu třese celá ředitelna! Tak a bylo to tam, černé na bílém. Poznámka! To bude zase doma tanec.
A to se mi v ten den ještě k tomu všemu povedl jeden průšvih:
Na zastávce, kde jsme čekaly se sestrou na autobus, byl malý obchůdek, kam jsme si občas chodily koupit nějakou dobrotu. Stejně tak i v tento den - šly jsme si koupit žvýkačky. Měli tam nějaké nové, takové pěkné barevné. Koupily jsme si je a šly do autobusu.
Sestra byla trpělivá a chtěla si je nechat až domů. Já se do nich pustila už v autobuse. Rozbalila jsem je a zjistila jsem, že to není žvýkačka, ale nějaký prášek. Asi něco, jako náš oblíbený Vitacit, pomyslela jsem si. Prášek jsem si nasypala do úst. K mému překvapení byl černý. Měl takovou divnou chuť. Chutnal podobně jako uhlí. Prášek jsem měla stále v ústech a vzhledem k tomu, že jsem seděla v autobuse, nebylo ho kam vyplivnout, byla jsem nucena ho spolknout. Fuj. „Ségra, to je hnus, nejez to!“ říkám ji! Zbytek mého balíčků a celý balíček Lenky jsem doma vyhodila do kachlových kamen.
Před večeří jsem dávala rodičům podepsat poznámku od ředitele.
Táta zrovna v kamnech rozdělával oheň. Máma četla nahlas poznámku, zuřila a nadávala mi. Vysvobodila mě až ohlušující rána, která vyšla právě z kamen. Máma šla pátrat po příčině rány. Z kamen vytáhla na půl ohořelý obal od prášku, který jsem tam vyhodila. Vytřeštila oči a beze slov ho podala ho tátovi.
„Kdo to tam dal?“ Ječel hystericky otec.
Přihlásila jsem se, ale moc jsem nechápala, proč tak zuří.
„Ty smrade!“ Řval nejen on, což bylo poměrně běžné, ale teď i máma, která mi právě vlepila facku – a toto se stalo snad možná poprvé a naposled. „Kde jsi to vzala? Proč jsi to tam dala?“ Vyzvídali.
„Koupila jsem si to v obchodě, ale nechutnalo mi to, tak jsem to vyhodila do kamen.“
„Nelži!“ pokračovala máma, ta klidná a laskavá žena, která nikdy nezvýšila hlas vyšilovala kvůli žvýkačce?! Ničemu jsem nerozuměla.
„Mami, ale ona nelže, opravdu to tak bylo“ zastala se mě sestra. Vzhledem k tomu, že sestra byla klidnější a její chování bylo vzorné, neměli důvod jí nevěřit.
Rodiče se uklidnili a zvážnili. „Ty jsi to jedla? Kolik jsi toho snědla? Nebolí tě břicho?“
„Ne, jsem v pořádku, měla jsem asi polovinu toho balení.“
Co se děje jsem nechápala až do té doby, než jsem se dozvěděla, že příčinou té obrovské rány z kamen byl právě tento prášek. V dojmu, že si kupuji žvýkačku, jsem si koupila a následně pak jedla petardu.
A mimochodem, tu moji poznámku v tom zmatku rodiče podepsali a už se o ní nikdy nemluvilo (teda až do třídních schůzek).
Takže:
Když se ti nedaří, neměj strach, vše přebije střelný prach!
A si pod tím pojmem „střelný prach“ si teď zkusme uvědomit dvě věci, že:
- se dějí daleko horší horší věci, než je jedna poznámka,
- se dějí daleko lepší věci, které jednu poznámku přebijí, a to například celkový vzorný prospěch dítěte. Jeho školní i mimoškolní aktivity, apod.
Nechci zlehčovat celou situaci. Po trubkách na topení se samozřejmě nešplhá. Ale všichni jsme byli jednou dítětem. A mezi důležité momenty školních let patří i takové drobné „klukoviny.“
Takže až půjdete na rodičovské schůzky, zasedněte do lavice vašeho dítěte a osvoboďte se od autoritativního přístupu, zbavte se strachu a obav. Zmapujte si vlastní očekávání. A na chvilku si v té lavici zavzpomínejte na svá školní léta.
Jistě vám pak vše do sebe zapadne, dítě lépe pochopíte a celou situaci potom vyřešíte klidně, vstřícně a hlavně věcně a s otevřenou myslí.
