Článek
Návrat do zaměstnání po několika letech strávených doma s dětmi je velkým životním milníkem. Většinou probíhají pečlivé přípravy na změnu harmonogramu, řeší se, jak to bude doma ráno fungovat, vybírá se nové oblečení, ale málokdy se dá dopředu připravit na to, co se bude dít uvnitř nás samotných. Najednou, často zcela nečekaně, udeří tíživý a velmi nepříjemný pocit viny. Jsou to takové vtíravé výčitky, že rodina strádá, že dětem chybí plná pozornost a že snaha o profesní uplatnění je vlastně projevem sobectví. Tento vnitřní konflikt bývá mnohem silnější a vyčerpávající, než by se mohlo zdát.
Hned na začátek si pojďme říct, že jde o zcela přirozenou a normální reakci na velkou změnu dosavadního života.
Skrytá ztráta předchozí identity
Přechod z celodenní péče do pracovního procesu nevyžaduje jen obyčejnou úpravu denního režimu a brzké ranní vstávání. Jedná se o hlubokou změnu dosavadní identity. Celé roky totiž tvořil absolutní středobod dne dětský pláč, smích, příprava obědů, stavění kostek a nekonečné řešení dětských potřeb. Z tohoto bezpečného, i když mnohdy fyzicky i psychicky vyčerpávajícího mikrosvěta, vede náhle cesta zpět do světa dospělých. K pracovním e-mailům, deadlinům, poradám a nutnosti soustředit se na úkoly bez neustálého přerušování.
Vzniká tak neskutečný mentální skok. A právě v této propasti, na pomezí role stoprocentního domácího pečovatele a role zaměstnance, se rodí největší pochybnosti. Pocity viny navíc nezřídka posiluje i okolí, nebo ještě hůře, naše vlastní, roky pěstované idealizované představy o tom, jak vypadá dokonalé rodičovství. Společnost umí nenápadně podsouvat nereálné standardy, vedle kterých se každý pokus o skloubení práce a rodiny zdá jako nedostačující. Je však nezbytné uvědomit si jednu důležitou věc. Pracující dospělý dává dítěti do života jiný, avšak ohromně důležitý vzor. Ukazuje mu hodnotu zodpovědnosti, samostatnosti a skutečnosti, že dospělý člověk má i své vlastní profesní a osobní sny.
Kouzlo dvaceti minut aneb Kvantita versus kvalita
K úlevě od výčitek pomáhá přehodnocení toho, co v dnešní době znamená být milujícím rodičem. Děti, obzvláště ty od tří let výše, už nepotřebují neustálou a nepřetržitou fyzickou přítomnost dospělého u každé své činnosti. Potřebují však jeho plnou, nerozptýlenou pozornost ve chvílích, kdy jsou spolu.
Je rozdíl mezi tím, když trávíte s dítětem celé odpoledne v jednom pokoji, ale myšlenkami bloudíte u nedokončeného úkolu z práce nebo neustále kontrolujete, scrollujete na telefonu, a mezi tím, když mu věnujete dvacet minut absolutně ničím nerušeného času. Těchto dvacet minut, kdy si společně čtete online pohádky, vyprávíte o uplynulém dni, nebo sedíte na koberci a stavíte hrad, má pro děti mnohem větší hodnotu, než hodiny strávené ve stejné místnosti bez skutečného propojení. Když dítě cítí, že jste tam v danou chvíli jen a jen pro něj, jeho vnitřní potřeba blízkosti se velmi rychle a kvalitně nasytí.
Zlaté pravidlo přechodového rituálu
Nejcitlivějším bodem celého nového denního režimu bývá samotné shledání po odpoledním návratu domů ze školky nebo školy. Právě zde vzniká prostor pro vytvoření drobného, leč nesmírně mocného přechodového rituálu, který zmírní stres na obou stranách.
Zkuste po návratu domů věnovat prvních patnáct minut pouze a jenom dětem. Pracovní i nákupní tašky mohou chvíli počkat odložené v předsíni, špinavé nádobí na lince neuteče a pračka se dá zapnout i později. Zkuste si s dětmi na chvíli sednout, pevně se obejmout a zeptat se na to nejzajímavější z jejich dne. Tento krátký, ale i tak intenzivní moment ujišťuje dítě o vašem zájmu a bezpodmínečné lásce. Dětská vnitřní „nádržka“ na pozornost byla hned v úvodu podvečera bezpečně naplněna a dítě nemá takovou potřebu si ji později vynucovat zlobením.
Komunikace a budování pocitu bezpečí
Komunikace s dětmi o nové životní situaci je dalším důležitým dílkem do mozaiky hladšího přechodu. Děti jsou velmi vnímavé. Dokáží zaznamenat i sebemenší změnu náladě rodičů nebo vztazích kolem nich. Proto je třeba s nimi o všem mluvit jasně a srozumitelně.
Mluvit o tom, že práce je důležitá, smysluplná a dospělí do ní chodí rádi, ale že láska k rodině zůstává stále na prvním místě, pomáhá vyvracet hluboké dětské obavy z opuštění. Pro menší děti bývá velmi uklidňující, když si společně nakreslíte časovou osu celého dne. Obrázkový rozvrh na lednici jim jasně ukáže, kdy je čas na školku, kdy dospělý pracuje a kdy naopak přijde ten vytoužený čas na rodinnou zábavu a odpočinek. Dítě tak získává hmatatelnou jistotu, že se po rozloučení opět setkáte.
Nenápadné pasti, do kterých je snadné spadnout
V období této náročné adaptace na nový režim je velmi snadné sklouznout do několika psychologických pastí. Tou zdaleka nejčastější je kompenzace pomocí materiálních věcí. Snaha vynahradit dítěti svou nepřítomnost kupováním nových hraček nebo sladkostí přináší vždy jen velmi chvilkovou úlevu. Dlouhodobě to nevytváří dobré návyky a dítěti to vaši přítomnost nenahradí. Společný zážitek, i kdyby to měla být jen krátká zastávka na hřišti, společné objevování světa kolem nás a čtení článků o zvířatech pro děti, nebo i obyčejné loupání mrkve k večeři, je vždy cennější než další plastová figurka.
Dalším častým kamenem úrazu je touha zvládnout vše na sto procent a dokázat světu, že se vlastně nic nezměnilo. Udržovat domácnost ve stejném tempu a stejné čistotě jako v době, kdy byla rodina neustále doma, je přímá jízdenka k rychlému vyčerpání a syndromu vyhoření. Zmírnění nároků na úklid, občasné objednání večeře nebo zapojení ostatních členů rodiny do domácích prací nejsou v žádném případě projevem selhání. Jde o racionální krok k udržení duševního zdraví vás i vašich blízkých.
Pokud je dospělý po návratu domů neustále ve stresu, shonu a podrážděný, přenáší nervozitu i na děti. Ty si pak odchod rodiče do zaměstnání spojí s trvalou nepříjemnou atmosférou doma. Zkuste se uvolnit, dopřát si chvilku pro sebe v autě nebo alespoň hluboké uklidňující dýchání před odemknutím vchodových dveří dokáže zcela změnit to, jak bude probíhat zbytek dne.
Prvním a možná nejdůležitějším krokem k nastolení nového rodinného klidu je však umění odpustit sami sobě. Být k sobě vlídní znamená přijmout fakt, že chybovat a nestíhat je lidské. Když se dokážeme smířit s tím, že dokonalost neexistuje, učíme tím i své děti nesmírně cennou lekci o sebelásce a odolnosti vůči životním změnám. Odchod do práce je nejen nezbytnou povinností, ale také hledání nové rovnováhy a s trochou laskavosti k sobě i ostatním si tento nový rytmus brzy najde každá rodina.
