Strach z vysvědčení: Co se odehrává v hlavě dítěte se špatnou známkou a proč náš hněv nic nevyřeší

Zatímco některé děti doslova letí domů s úsměvem od ucha k uchu, pro jiné se poslední cesta ze školy mění v  ty nejtěžší kroky z celého roku. A proč tomu tak je? Náš rodičovský pohled svádí k domněnce, že se děti bojí samotné trojky, čtyřky nebo pětky. Skutečnost je ale mnohem hlubší a bolavější. Děti se bojí vašeho odmítnutí. V dětské mysli se hodnocení výkonu velmi často a nebezpečně prolíná s hodnocením vlastní hodnoty.

Jejich myšlenkový pochod v tu chvíli nezní: „Neumím zlomky a nezvládl jsem dějepis.“ Zní: „Zklamal jsem. Budou se na mě zlobit. Jsem k ničemu.“ Pokud dítě (byť jen podvědomě) vnímá, že láska, klid a pohoda v rodině jsou podmíněny dobrými školními výsledky, zažívá obrovský stres. Strach z toho, že kvůli číslu na papíře ztratí bezpečný přístav u svých nejbližších, je pro vyvíjející se dětskou psychiku zničující.

Naše reakce plná křiku, zákazů televize, zabavení telefonu nebo jízlivých poznámek o „pokažených prázdninách“ přináší jen zdánlivé řešení. Z dlouhodobého hlediska buduje mezi rodičem a dítětem neprostupnou zeď a vlastně vůbec nic nevyřeší, nemotivuje ani ničemu nepomůže. Ba naopak.

Dítě, které se třeba až panicky bojí reakce na své selhání, se příště nesvěří. Začne problémy tajit, zatloukat špatné známky během roku, nebo se vnitřně zcela odpojí. Trest za vysvědčení na konci června navíc postrádá logiku. Nelze jím změnit minulost a málokdy vyvolá tu správnou vnitřní motivaci do budoucna. Mnohem častěji vede k rezignaci a pocitu křivdy.

Co tedy dělat, když se objeví hodnocení, které neodpovídá vašim představám a možná i trochu zraní to naše rodičovské ego? Zkuste místo křiku a výčitek raději některý z těchto postupů:

Není nutné reagovat v první vteřině, kdy emoce gradují. Je naprosto v pořádku, když si rodič vezme čas na zpracování situace. Věta: „Vidím to. Jsem teď trochu zaskočený a potřebuji si to nechat projít hlavou, promluvíme si o tom po večeři,“ vám dá prostor pro vychladnutí. Na obou stranách. Odvrátíte tím afektivní reakce, kterých byste všichni později možná mlitovali.

Náš školní systém někdy přehlíží pokrok a soustředí se jen na průměry. Pokud ovšem dítě bojovalo s předmětem celý půlrok, poctivě chodilo na doučování, trápilo se nad sešity a nakonec je z toho „jen“ trojka, zaslouží si uznání přinejmenším za snahu a vytrvalost. Ocenit úsilí je z hlediska budování charakteru mnohem důležitější než oslavovat jedničku, která jinému dítěti „spadla do klína“ bez práce.

Zásadní otázka by neměla znít: „Proč se nesnažíš?“ ale spíše: „Kde se to letos pokazilo? Máš představu proč ti to nešlo?“ Často se ukáže, že za zhoršením prospěchu nestojí lajdáctví, ale nějaký skrytý problém. Může jít o špatné vztahy se spolužáky, nepochopení základů látky na začátku pololetí, skrytou únavu nebo jen nesoulad se stylem výuky konkrétního pedagoga.

Je nezbytné mít neustále na paměti, že škola hodnotí jen velmi úzký výsek lidských schopností. Známky z fyziky nebo diktátů neříkají vůbec nic o tom, jak je dítě laskavé, empatické, spolehlivé, kreativní, chytré nebo manuálně zručné. Špatná známka není diagnóza budoucího neúspěchu v životě.

Prázdniny na druhou stranu poskytují tolik potřebný čas a prostor pro „vyléčení“ pošramoceného sebevědomí a ukázku toho, že vzdělávání může mít také jinou podobu. Namísto nucení do opakování školních cvičení a drilování matematiky (i když i ty je třeba čas od času připomenout), děti mnohem lépe přijímají přirozené učení a objevování.

Stačí dítěti předložit poutavé materiály, například nechat ho prozkoumávat záhady Světa kolem nás nebo si opakovat a rozvíjet Angličtinu hravě a bez složitého biflování slovíček. Najednou zcela dobrovolně a s obrovským nasazením trénuje čtení s porozuměním, logické uvažování a kritické myšlení. Dítě, které najde vnitřní motivaci zjišťovat zajímavosti o přírodě nebo fyzice ve formě hry, se učí mnohonásobně efektivněji než pod hrozbou zkoušení. A co je hlavní, vrací se mu radost z poznání.

Až se v ten očekávaný den ozve klíč v zámku, připomeňte si jednu jedinou věc: Před dveřmi nestojí jen vysvědčení. Stojí tam malý člověk, který vám plně důvěřuje a pro kterého jste vy a váš názor to nejdůležitější na světě. Právě v tuto chvíli, více než kdy jindy, potřebuje vědět, že domov je jeho bezpečný přístav. Ať už je na papíře napsáno cokoliv, to nejcennější, co mu můžete v daný moment nabídnout, není kárání a tresty za špatnou známku. Pokud ji dostal, věřte, že to ví. Ví, že dostal špatnou známku a že se mu to letos moc nepovedlo. To, co v tuhle chvíli potřebuje nejvíc, je objetí a jasná zpráva, že o vaši lásku kvůli špatné známce nepřijde. Že ho kvůli špatně spočítaným příkladům nebo gramatice nebudete mít míň rádi. Raději mu povězte, že s čímkoliv, co přinesl domů, si vy i vaše dítě poradíte společně. Jako rodina.