Článek
Jedna z nejzajímavějších knih české prozaické literatury. V přítomném prožívání se Sekyry nyní můžete „dotknout“ nejen tradičně v podobě textové, ale dnes i v nastudování brněnského HaDivadla v režii Břetislava Rychlíka.
Zdálo se téměř nemožné, že by se tak mnohovrstevnatý text s neustálými časovými posuny a četnými úvahovými pasážemi dal zdramatizovat. Inscenačnímu týmu se to povedlo. Skvěle. S pokorou. Břetislav Rychlík byl blízkým přítelem Ludvíka Vaculíka a Vaculíkův myšlenkový svět je mu blízký. Mají společnou životní zkušenost danou moravskými kořeny, byli vždy v politice odvážní a měli či mají rádi humor. Vše hodnoceno vážně i s nadsázkou.
Scénář reflektuje Vaculíkův text poctivě, ponechává vše podstatné, co je zapotřebí sdělit, aby se nedotkl ani autorem sdílené biografie, ale ani otázek ideologických, spjatých s náročnými léty kolektivizace moravského venkova a politickou manipulací československého obyvatelstva. Na první pohled zdánlivě staticky působící převyprávěné pasáže jsou neustále dynamicky podporovány hereckou akcí i využitím jednotlivých scénických prvků. Vše se navzájem doplňuje a má své opodstatnění. Emocemi nabitý vzpomínkový text však nepůsobí hystericky, ale věcně, což divákovi umožňuje bedlivě a s odstupem sledovat neustálé proměny času i bravurní hereckou práci. Jsme svědky absurdních rozhodnutí doby, ale i naivní víry v lepší zítřky, jsme konfrontováni se lží i s přeměnami krajiny, která doplácí na politická rozhodnutí a špatné ideologie. Rychlík nemá zapotřebí záměrně aktualizovat, přesto si se smutkem uvědomujeme, že dobové obrazy mají v mnohém nadčasovou platnost. Že snaha o podrobení se, abychom neměli problémy, snaha přizpůsobit se, protože přece „o tom to v životě je“, i bez konce přítomná hloupost a překrucování mnohých témat a vytváření pseudotémat nám stále jdou dobře bez ohledu na dobu.
Skvěle byla provedena hudební část představení, herci jsou výteční hlasově a jejich interpretace nejen moravských písní je za srdce chytající, své party dokážou okořenit humorem na jednu stranu, ale i starodávnou magií typickou pro lidovou moravskou muziku na stranu druhou. Hudba je pro Břetislava Rychlíka vždy důležitou součástí jeho inscenací a je vybírána s citem a znalostí. Podtrhuje ryzost a autenticitu Vaculíkova textu.
Do inscenace vstupují i indiáni a indiánské motivy. Je to opět další prvek, který hru nabíjí novými symboly i odlehčením. Interpretace může být různá, infiltrujícími komanči počínaje, přes (zdánlivě) jen dětskou hru, nebo až po představu Indiána jako odhodlaného bojovníka za svoji svobodu.
Vaculíkova kniha i Rychlíkova verze jsou díla, která rozhodně stojí za pozornost. Komplexní, diskutabilní, okouzlující a svá. Názory na ně jsou různé a tento fakt je předpokladem dobrého umění. Vybízí k otázkám, zaujme, burcuje a na všechno vám neodpoví. Sekyra umí zatnout do živého.
Jana Bros
