Článek
Proč tak vypjatý titulek? Protože označuje situaci, která vypjatá je. Nepřirozená. Nepochopitelná. Ve věku všemožné komunikace a aplikace umělé inteligence neumíme použít obyčejný telefon a nabubřele se staráme o vlastní pohodlí a argumenty. O čem je řeč? O senosečích a srnčatech.
Senoseče probíhají v době, kdy se na loukách ukrývá velký počet právě narozených nebo ještě maličkých srnčat, kterým hlas přírody říká: „Ucítíš-li nebezpečí, přitiskni se ještě těsněji k zemi, nehýbej se, aby si tě žádný dravec nevšiml.“ Osudový hlas. Existuje ale také dravec v podobě člověka, usazený na sekačce, který je aktérem procesu, jenž vypovídá o jeho lidskosti. Ten, který nedal vědět mysliveckému sdružení či dobrovolníkům o plánované seči, nechává za noži svého stroje rozsekaná tělíčka malých tvorů, která uposlechla hlas svých předků, mrtvá, ale často ještě delší dobu dožívající. Pískají bolestí, zatímco si to dravec v podobě člověka šine dál a je mentálně splachovací.
Situace je ještě o to zajímavější, že by všichni ti, kteří se podílejí na senosečích a ochraně zvěře, měli být ze zákona propojeni, všechny senoseče včas nahlášeny, protože problém je do velké míry řešitelný a rizika jdou značně ponížit. Jak? Na začátku jde zejména o propojení zemědělců a mysliveckých sdružení, ta jsou schopna kontaktovat dobrovolnické spolky, jejichž činnost se již v tomto roce ukázala být zásadní a lépe medializovaná zejména díky sociálním sítím. Stále však chybí soustavnější zájem o téma z hlediska médií s celorepublikovým dosahem (televize, širší internetové zdroje, tisk…). Chybí i povědomí o tom, že investovat v rámci regionů do dronů s termovizí je v tomto případě věc zásadní a určitě by taková investice našla uplatnění v mnoha jiných případech. Dronařů a odpovídajícího vybavení je stále málo, ti, co jsou ochotni absolvovat období sečí, musí často po dobu dvou měsíců vstávat v časných ranních hodinách a nemá je kdo vystřídat. Také dronů s termovizí je jak šafránu a přitom jsou při této práci nepostradatelné. Některá myslivecká sdružení si zakoupila termovizi na vlastní náklady, ale není to vždy možné. Potřebují pomoc obcí, regionů i ochotných soukromých subjektů.
Ze zkušenosti vím, že zodpovědnost nepadá jen na hlavy zemědělců, jsou mezi nimi mnozí, kteří včas informují a při sečích dávají velký pozor na terén. Někdy se laxně zachová i myslivecké sdružení. V přístupu se liší také územní celky, někde se pomoc daří organizovat, jinde nehledí na nic a celá záležitost se zamete pod koberec. Je však normální, aby v České republice každoročně krutě umíralo přibližně 60 tisíc srnčat? Je možné nějak přispět ke změně chování a k záchraně v trávě schované drobotiny? Pokud se bude o celém problému mluvit systémověji a systematičtěji, bude fungovat mezigenerační osvěta, kontrola zákonných povinností a vzroste zajištění drony s termovizí, mohlo by být v červnu na loukách radostněji. Kdo se chce o tématu dozvědět víc, případně se zapojit do pomoci, k dispozici jsou stránky Stop sečení srnčat! - STOP SEČENÍ SRNČAT.
Dobrovolnické skupiny fungují na bázi dobré vůle, vlastních peněz i času. Setkala jsem se s iniciátorkou akce Zachraň zvíře před sekačkou v Bílých Karpatech, která si kvůli sečím brala v zaměstnání dovolenou. Louky se sečou v červnu téměř každý den, dobrovolnické spolky či skupiny se zaměřují podle bydliště na určité lokality. Každý den je pak zapotřebí vstávat kolem čtvrté, aby se po východu slunce začaly procházet louky, s certifikovaným dronařem a jeho dronem s termovizí je práce efektivnější, zdolávat hektary luk bez záznamu o výskytu těla je spíše jen o náhodě.
Při nálezu srnčete je nutné postupovat velmi citlivě, protože je žádoucí eliminovat lidský pach. Pokud leží srnče na kraji louky, přiklopí se košem a místo se označí. Okamžitě po seči se osvobodí a matka by se měla vrátit. Ta, která leží uprostřed, se vynesou v plátěných boxech (tzv. kennelách) vyplněných tamní vegetací, a po seči se vrátí na blízké a bezpečné místo. K manipulaci se srnčaty existuje podrobná metodika a dobrovolník ji musí respektovat. Živelné zásahy jsou kontraproduktivní.
Z hlediska zkušeností a statistik tento princip funguje, mláďata se vrátí k matkám a o jejich pozdějším osudu rozhodnou myslivci, kteří mají v kompetenci péči o stav a zdraví naší zvěře.
Dívat se na život realisticky a zároveň - jak se říká - „se srdcem na pravém místě“ je přirozené a smysluplné. Nechtěla bych si vyplňovat život lajkováním internetových fotek s rozkošnými srnčátky a jejich maminkami za ranního rozbřesku, asi jako většina z vás si nepřeji ani levný kýč, ani utrpení. Podílet se na naději a zasadit se o záchranu mláďat na našich loukách je cestou, na kterou se může vydat každý z nás, třeba jen soustavným připomínáním tématu, nebo přímou pomocí (viz uvedené webové stránky). Stačí relativně málo aby číslo 60 000 bylo minulostí. Stačí relativně málo, aby nám hlas přírody pošeptal: „Vítej v Životě, kamaráde, máme se hezky.“
PhDr.Jana Bros-Svobodová
