Červenec a srpen v Sataye: období delfíních miminek

Občas se mě někdo zeptá, které období na Sataye miluju nejvíc. Většinou bez váhání odpovídám, že červenec a srpen.
A skoro pokaždé přijde stejná reakce: „Vždyť to musí být v Egyptě strašné horko!“
Jo, horko tu je… na pevnině je opravdu šílené horko.
Ale na moři je to úplně jiný svět. Skoro neustálý vánek (aspoň na bocích jachty), malinko vyšší vlhkost vzduchu (ale málokdy vlhká sauna), plavání s delfíny nebo u korálových útesů několikrát denně, možnost cachtat se u lodi téměř kdykoli během dne a nekonečná modř okolo nás dělají svoje. Jenže to není ten hlavní důvod, proč se na léto vždy tolik těším.

�� Tohle povídání vzniklo podle jednoho z mých krátkých videí ze seriálu Delfíni promlouvají. Pokud si chcete udělat lepší představu o tom, co právě popisuji, můžete se na něj podívat tady…

To opravdové kouzlo se aspoň pro mě totiž odehrává pod hladinou.
Převážně v červenci se děje u delfínů dlouholebých na Rudém moři něco, čemu ráda a s nadsázkou říkám delfíní babyboom.
Delfíni dlouholebí se tu totiž rodí až neuvěřitelně synchronizovaně. A díky tomu se druhá polovina července a hlavně celý srpen promění v krásné až něžné období, kdy můžeme pozorovat desítky delfínů společně s jejich mláďaty.
A věřte mi… pohled na malé delfíní miminko vedle maminky neomrzí ani po letech pozorování.
Ta delfíní miminka jsou velmi roztomilá a hravá, i když to nejsou chundelatá klubíčka jako štěňátka, koťátka atd.

Každý ten malý delfínek je jiný, tak jako naše lidské děti.
Jeden je zvídavý a odvážný a chce mě prozkoumat víc zblízka.
Jiný se drží maminky doslova na dotek - delfíni jsou obecně velmi kontaktní mezi sebou. Opravdu často se dotýkají a doslova hladí postranními nebo ocasními ploutvemi jeden druhého, a to nejen maminky se svými potomky.

Je neskutečná radost pozorovat, jak roste v podstatě každým dnem jejich sebevědomí i jistota pohybů. A když si nás lidi, které zrovna potkají, maminka „načte“ jako bezpečné společníky, dovolí malému průzkumníkovi připlout k nám lidem blíž.
Ty úplně nejbázlivější prťátka plavou schovaná za maminčiným tělem a jen tak míň či víc na mě vykukují pod ní nebo nad ní.
Další miminko si zkouší první samostatné obloučky a piruetky a za okamžik už zase spěchá zpátky do bezpečí maminčiny blízkosti.
Někdy to maličké „jen“ připluje ke mně fakt blízko. Ale jindy se u mě mrská, jako by mi ukazovalo, že si budeme hrát. Dokonce mívám občas až pocit, že na mě mrklo. Ale to mívám i u dospělých hravých delfínů. A pak se s ním vlním na hladině nebo i zapluju hlouběji, kam mě sami zavedou. I takový několikatýdenní delfínek samozřejmě vydrží pod vodou dýl než běžný člověk.

A protože delfíní „dámy“ (s potomky i bez nich) se často drží pohromadě v dámských skupinách, takzvaných školkách (i o tom vám mám v plánu jednou vyprávět), není výjimkou, když zahlédnu dva maličké delfínky plavat na chvilku společně a hrát si spolu. A pak zase rychle plují dotknout se maminky nebo si cucnout jejího mlíčka. Delfíni jsou přece savci. O tom taky v nějakém dalším dílu. I to je velmi zajímavé delfíní téma.

Moc krásné je taky sledovat, jak delfíní maminky své potomky učí zkušenostmi – nechávají je zkoušet nové věci a prožívat nové zážitky. A přitom je samozřejmě bedlivě sledují. V případě nutnosti jsou připravené prcka v nesnázích zachránit nebo i usměrnit. Ano, i to se v delfíním světě děje. I když rozhodně méně často než u nás lidí.

Někdy si říkám, jak je to delfíní mateřství a dětství tak moc podobné našemu lidskému. A občas se musím některým situacím až smát tak, že mi do brýlí nateče voda. Naštěstí i to už umím vypustit bez nutnosti vynoření se. Nebo prostě dál šnorchluji i s nosem v brýlích potopeným ve vodě. Stejně dýchám šnorchlem pusou a nechci si ten kontakt a společnost delfínů překazit vynořením obličeje nad hladinu a vypouštěním vody z brýlí.

Taky si dost často s vděčností uvědomuji, že jsem možná byla první člověk, kterému dali takovou důvěru (jak ti malí, tak i jejich maminky). První člověk, se kterým si hráli a vlnili se. Nebo vedle kterého jen tak volně plavali a mohli ho bezpečně zblízka pozorovat a zkoumat.

Na těchto setkáních mě fascinuje ještě jedna věc. Nevidím jen roztomilá mláďata. Vidím úplný začátek jejich života. Pozoruju, jak se učí plavat a spolupracovat i jak se chovat ve skupině. Jak naslouchají ostatním. Jak objevují svět včetně nás lidí. Jak se připravují na život v moři, který není vždy jen o bezpečí v Sataye nebo na podobném místě.

A čím víc času s nimi trávím, tím víc si uvědomuji, že i pod hladinou existuje spousta pravidel ve vztazích i ve spolupráci. Pravidel, která nejsou na první pohled vůbec vidět. A já s nimi můžu být několikrát do roka a vnímat víc než běžný návštěvník Satayi jen o dovolené jednou ročně nebo dokonce jen na jednodenním výletu. A právě proto své zážitky a pozorování sdílím.
Většinou to jsou mé postřehy a domněnky – z mých vlastních zkušeností a pozorování. Jindy s vámi budu sdílet i informace obohacené o vědecké znalosti.

Na nejbližší naše povídání si připravuji třeba tato témata:

Jasně, spoustu těchto informací dnes najdete i na internetu. Jenže internet ani AI vám většinou neukáže to, co jsem měla možnost sledovat během stovek hodin strávených v jejich světě – city, pocity a snad i trochu humoru. A právě to bych s vámi ráda postupně sdílela. Ne jako vědeckou učebnici. Ale příběhy a zážitky člověka, který měl to štěstí být už mockrát s delfíny a mezi nimi. Člověka, který rád pozoruje očima i srdcem.

Jak Alenka v říši divů

A po těch mnoha týdnech prožitých v Sataye a doslova stovkách hodin s delfíny mám pořád pocit, že jsem teprve na začátku objevování jejich světa. Stále mě něco překvapuje. Pořád objevuji něco nového. Každý týden je jiný, a tak si můžu snad v každém týdnu všimnout něčeho dalšího a naučit se něco nového o jejich životě a chování vůči lidem i v rámci jejich komunity.
A tak se ve mně rodí tenhle seriál Delfíni promlouvají.
Ne proto, abych vyprávěla jen o delfínech. Ale taky abych vám nabídla pohled na jejich svět trochu jinak. Protože čím déle je pozoruji, tím víc mám pocit, že nám mohou připomenout něco i o nás samotných.
A hlavně nás mohou inspirovat – svou hravostí, pospolitostí, soudržností a radostí ze života.
A ne, nemám o nich zidealizované představy. Možná už je nemám. 😉 Vnímám, když jsou unavení a potřebují odpočívat (pak to samozřejmě respektujeme). Taky vidím, jak jsou někteří členové skupiny víc cool a jiní trochu mimo hlavní delfíní partu. Ale to vídáme i v přírodě u suchozemských živočichů a nejen u nás lidí.

A jedna maličká rada nebo nápověda či tip pro vás: při prohlížení mých fotek a videí si zkuste představit, že tu kameru pod vodou držíte vy a vnímejte tu blízkost některých delfínů ke kameře, a tím vlastně k vám. Zkuste ta má videa a fotky sledovat, jako když to doopravdy prožíváte vy sami. A až budou u té kamery tak blízko, že se do záběru fakt celí nevejdou, znamená to, že jsou doslova na dosah ruky. Ovládněte se! Držte si ruce a nedotýkejte se jich. Držíte přece tu kameru. 😁
(Poznámka autorky: Dotýkat se delfínů je v Egyptě zákonem zakázané kvůli jejich zdraví a bezpečí.)

💙 A pokud vás o delfínech zajímá něco dalšího, napište mi to.
Možná právě váš dotaz bude inspirací pro některý z dalších dílů tohoto mého seriálu Delfíni promlouvají. Anebo si jen počkejte na můj další díl. Snad se na něj už teď těšíte stejně jako já.

Jestli jste video na začátku článku přeskočili, možná se k němu teď budete chtít vrátit. Některé situace, o kterých jsem psala, jsou totiž na záběrech krásně vidět.