Článek
S paní Hanou Jantačovou se osobně neznáme, ale kolega z práce produkoval její knihu. Zaujala nás svým příběhem a během dvou měsíců se prodaly téměř dvě stovky výtisků.
Neměla chodit. Přesto stojí na vlastních nohách, chodí, plave, otužuje se a doslova rozsévá svůj neutuchající optimismus kolem sebe. Proto jsem se rozhodla ji vyzpovídat, aby její příběh mohl inspirovat ještě více lidí.
Hani, co byste sama o sobě řekla čtenářům nejhoršího? Vypadáte teď jako reklama na zdraví, pozitivní mysl a silný energetický náboj. Máte vůbec nějakou neřest?
Moc děkuji za kompliment, ale jsem úplně normální člověk, který miluje mléčnou čokoládu Lindt, občas si dá dobré víno a – protože jsem rozená Valaška – příležitostně nepohrdnu ani dobrou slivovicí. Samozřejmě všeho s mírou! Nenazvala bych to ani neřestí. Tohle je prostě život, a já žiju!
Teď trochu zpět k Vašemu životnímu příběhu. Jak jste se ocitla v nemocnici? Vaše okolí na sítích to ví, ale je spousta lidí, kteří ne.
Stalo se to při tandemovém paraglidingu, když jsem spadla z výšky 13 metrů. Bohužel mě pilot řádně nepřipoutal k sedačce. Hned po startu bylo jasné, že je něco špatně.
Snažila jsem se co nejdéle udržet, ale po třech nekonečných minutách už to nešlo a vypadla jsem z ramenních popruhů, které byly jediné, co mě drželo na padáku.
Jakou sílu v sobě člověk musí najít, aby se z původně skoro beznadějného stavu stal zázrak, jakým je Váš současný život? Chodíte na túry, otužujete se v ledové vodě a šíříte kolem sebe světlo.
Nevím, jestli je „síla“ to správné slovo, ale určitě je to víra, trpělivost a silná vůle. Obrovskou roli v tom hraje naše mysl. I lékaři uznávají, že 50 % je jejich práce a 50 % je na nás!
Vždycky jsem byla optimistka a snílek, a to mi nesmírně pomohlo. Od začátku jsem věřila, že se na nohy postavím, i když lékařské prognózy tomu moc nenasvědčovaly.
O tom, jak a čím jsem si pomáhala, píšu ve své knize.
Vaše kniha je aktuálně bestsellerem ve vydavatelství Bookla, kde se jí prodalo dvě stě výtisků za dva měsíce bez distribučních kanálů. Co Vás napadá, když se to děje?
Musím se smát, protože to první, co mě napadá, je, že jsem jich polovinu koupila sama! (Smích.)
Všechny jsem následně prodala v okolí. Podpořilo mě mnoho přátel, kolegů, kamarádů i rodinných příslušníků. Všichni chtěli osobní věnování, které jsem jim moc ráda napsala (každému něco jiného). A jako bonus jsem jim ušetřila peníze za poštovné!
Je to úžasný pocit. Zpětná vazba čtenářů mi potvrzuje, že to všechno mělo smysl. Pamatuji si, když jsem manželovi řekla, že chci knihu vydat. Zeptal se mě proč, a já odpověděla, že nevím, ale cítím, že to udělat mám.
Cítíte chuť psát dál o svých dalších dobrodružstvích? Případně zkusíte beletrii?
To je dobrá otázka, kterou mi klade stále více lidí. Začínám o tom přemýšlet. Psaní mě bavilo už na základce – milovala jsem slohovky typu „vyprávění“. Nechávám to otevřené. Jak se říká: nikdy neříkej nikdy!
Máte nějaké přání, které byste si ráda splnila?
Jedno z mých dlouholetých přání se splnilo v říjnu 2024, když jsem zdolala kopec Velký Javorník, kde se stala nehoda. Chtěla jsem se tam vrátit – ale po svých! Před úrazem jsem tam s manželem chodívala pravidelně. Ten kopec je moje srdcovka.
Už v nemocnici jsem si tento výstup vizualizovala. Po nesčetných operacích, rehabilitacích a tréninku se to 22. října 2024 stalo skutečností. Byl to nádherný den a slzičky štěstí rozhodně nechyběly!
Máte nějakou radu pro lidi, kteří si myslí, že už nemůže být hůř?
Může, ale může být i líp – a proto je třeba pro to něco udělat. Člověk by si měl uvědomovat, co pro něj jeho tělo dělá, a přistupovat k němu s respektem. Kdo chce konkrétní rady, doporučuji mou knihu Jak se NEpodělat ve špitále!
Chtěla byste něco dodat lidem po úrazech nebo těm, kteří hledají naději?
Péče o tělo a práce s ním jsou klíčové. Dnes si mnohem víc vážím toho, že dýchám, chodím a že mi bije srdce. To není samozřejmost.
Paní Hana Jantačová je obyčejná holka z Valašska, věčná optimistka silné vůle. Po vážném úrazu strávila čtyři měsíce na lůžkovém oddělení kliniky úrazové chirurgie. Přes všechny překážky si zachovala pozitivní přístup a jasnou vizi toho, co chce dokázat. Své zážitky zachytila v deníku, který později vydala jako knihu.
Zdroj medailonku.
