Článek
V den svých narozenin si vzít volno, trochu si oddechnout a třeba jen zpomalit. To byl původní plán.
Jenže, jak už to v Česku bývá, když přijde pozvánka na pracovní pohovor, člověk (obzvlášť v oboru administrativy) pozvání většinou přijme. Tak jsem vstala, oblékla se trochu víc reprezentativně a vydala se na interní oddělení jedné z velkých nemocnic. Název záměrně vynechám. Ne proto, že by si kritiku nezasloužila, ale protože tohle není o jedné instituci. Tohle je o systému.
Zpočátku vše působilo jako standardní rutina. Klasická nemocniční strohá chodba. Pár plakátů, sem tam pacient čekající na vyšetření. Ticho, přerušované jen vzdáleným klapotem podpatků a tlumenými rozhovory. A pak — tvrdý střet s realitou.
Přímo přede dveřmi sekretariátu, kde se měl konat pohovor, byl umístěn pacient. Ležel na pojízdném lůžku, evidentně starší člověk ve značných bolestech. Trhal sebou, zmítal se. Naše „čekárna“ na pracovní pohovor byla od něj vzdálená zhruba třicet centimetrů. Soukromí? Nula. Důstojnost? Ta už dávno odkráčela chodbou pryč.
Ze stále otevřené kanceláře/sekretariátu vyšla mladá žena. Bez úsměvu, bez zájmu. Kamenný výraz. Zeptala se mě, co že tam vlastně chci. Odpověděla jsem, že jsem tu na pohovor v deset. Beze slova se otočila, něco si šla zapsat. A já tam zůstala. Já a další dvě ženy, čekající na to, co bude dál. A hlavně — ten muž, stále v bolestech, kterému sestra po podpisu slibovala opiáty. Před námi mu do kanyly připojila hadičku, do které měly léky, tlumící bolest, proudit.
V deset hodin se nic nedělo. Nikdo nás nepozval dál. Nikdo nic nevysvětlil. Jen ticho, pískání přístrojů a tlumené sténání pacienta. A tehdy jsem si uvědomila, že už nemohu zůstat ani minutu. Tohle není místo, kam patřím. Nechci být součástí prostředí, kde lidská důstojnost visí někde mezi nezájmem a bolestí. Vstoupila jsem zpět do sekretariátu, nahlásila své jméno a suše oznámila, že odstupuji z výběrového řízení.
Slečna zůstala stát s otevřenou pusou, jakoby jí právě někdo hacknul mozek. I robot by měl živější výraz. „Na shledanou,“ dodala jsem a odešla.
Ten muž tam bohužel zůstal.
V hlavě ho stále vidím. Jako připomínku toho, že zdravotnictví není jen o odbornostech, fondech a přístrojích. Je hlavně o lidech. A pokud na tohle někdo zapomíná — pacienti, zaměstnanci i instituce — pak jsme nemocní úplně všichni.
