Článek
Pokaždé, když se blíží volební cirkus, pozoruji stejné vzorce. Vzduchem létají hesla o změně, o lepším zítřku a o tom, jak právě tato strana konečně zatočí s oním tajemným zlem, které nám už dekády brání ve štěstí. Jako politický skeptik stojím stranou a cítím jen pach tlejícího systému. Nedržím palce nikomu. Nepřidávám se k modrým, červeným ani fialovým. Ani kdyby jejich marketing připomínal druhý příchod Krista. Politika v současné podobě totiž není nic jiného než hnilobný proces, který požírá všechno a všude. A my mu s nadšením podáváme příbor a ubrousek, aby si ten proces neušpinil věčně hladová, nenajedená a bezedná ústa.
Navoněná bída v drahém obalu
Žijeme v době vrcholného politického marketingu. Už dávno nejde o vize, o hodnoty nebo o skutečnou službu veřejnosti. Politika se smrskla na úhledně zabalené balíčky polopravd a emocí, které pro nás připravují drahé agentury. Naši takzvaní lídři jsou produkty. Jsou to značky, které mají za úkol vyvolat okamžitou reakci, nikoliv nabídnout koncepční řešení. Aktuálně prožíváme nejvíc PR orientované roky v historii. Každý krok, každý status na sociálních sítích a každé nacvičené gesto před kamerou je výsledkem chladného kalkulu. Cílem není naše prosperita, ale jejich přežití u moci.
Marketingoví mágové v pozadí moc dobře vědí, co chceme slyšet. Prodávají nám iluzi bezpečí, iluzi spravedlnosti a iluzi, že na našem hlase skutečně záleží víc než jen jednou za čtyři roky u uren. Tato hra na demokracii je však jen maskou pro hlubokou neodpovědnost zvolených elit. Ti, kteří se tváří jako naši zachránci, jsou často těmi, kdo systém aktivně rozkládají zevnitř. Byl snad někdy někdo z politiků skutečně a transparentně potrestán za poškození zájmů naší republiky? Taková kauza jako Diag Human? Nemusím nic vysvětlovat, že?
Koryta jako jediný skutečný volební program
Koryto je v české politice alfou i omegou. Můžeme si namlouvat cokoli o státotvornosti a vyšších principech, ale realita bývá mnohem přízemnější. Jde o místa v dozorčích radách, o zakázky pro spřátelené firmy, o zajištění širokého příbuzenstva a o moc, která opíjí víc než nejlevnější víno v ministerském bufetu. Za těmi zářivými úsměvy a naučenými frázemi nevidím jiný úmysl než snahu urvat si co nejvíc pro sebe a své nejbližší podporovatele.
Politici jsou loutkami vlastních ambicí, které je navenek ukazují jako ochránce slabých a utlačovaných. Zatímco v záři reflektorů mluví o úsporách a solidaritě, v zákulisí porcují medvěda, kterého jsme jim my sami ulovili. Tento koloběh se opakuje s železnou pravidelností, jen barvy dresů se občas změní. Podstata zůstává stejná: vytěžit systém do poslední kapky a pak se v tichosti stáhnout na dobře placená místa v soukromém sektoru, který si předtím náležitě předplatili.
Past jménem „My versus Oni“
Nejvíc mě děsí ta neustálá snaha dělit společnost na nesmiřitelné tábory. „My“ versus „oni“ je ta nejstarší a nejúčinnější manipulační technika v dějinách. Politici potřebují nepřítele, aby zakryli vlastní neschopnost, prázdnotu a morální vyprahlost. Pokud vás zaměstnají nenávistí k sousedovi, který volí jinou stranu nebo má odlišný názor na marginální téma, nebudete mít čas sledovat, jak se vám pod rukama ztrácí skutečná svoboda i plody vaší práce.
Tento uměle vytvořený konflikt slouží jen k tomu, aby se lidé nechali formovat k obrazu svých „vůdců“. Je to tanec na palubě Titanicu, kde nás orchestr nutí hádat se o barvu záchranných vest, zatímco loď nabírá vodu a podpalubí už dávno shořelo. Manipulace strachem je bičem, kterým nás pohánějí přesně tam, kam potřebují. Do stavu, kdy budeme volat po silném vůdci, jen aby nás zbavil úzkosti, kterou on sám vyvolal. Hitler by mohl vyprávět.
Spasitel má zrovna poradu s agenturou
Spoléhat na to, že naše současné „špatně“ vyřeší někdo „méně špatně“, je naprosto zcestné. Je to jako léčit gangrénu barevnou náplastí s mašličkami. Strategie menšího zla nás dovedla přesně tam, kde jsme teď – do bodu, kdy už skoro neumíme rozpoznat rozdíl mezi pravdou a placenou inzercí. Čekání na politického mesiáše je projev naší vlastní lenosti a rezignace. Chceme, aby někdo přišel a vyřešil naše životy za nás. Chceme být vedeni, protože převzít plnou odpovědnost za vlastní existenci je sakra těžké, nepohodlné a vyžaduje to odvahu čelit pravdě.
Jenže žádný spasitel nepřijde. Každý, kdo vstoupí do tohoto soukolí, se dříve či později obrousí. Politika totiž nepřitahuje lidi s touhou sloužit celku, ale lidi s touhou ovládat prostor. Pokud se nenaučíme spoléhat sami na sebe, pokud nezačneme budovat své komunity zdola a bez ohledu na to, co zrovna blábolí někdo v televizi, budeme se jen dál točit v nekonečném kruhu zmaru a rozčarování.
Jak přestat pěstovat vlastní zkázu
Skutečná změna nezačíná ve volební místnosti, ale v našich hlavách. Začíná v momentě, kdy přestaneme delegovat své štěstí a osud na cizí lidi v drahých oblecích. Každý den, kdy čekáte na vládní nařízení nebo pomocnou ruku státu, odevzdáváte kus své integrity a samostatnosti. Stát v současné podobě není náš přítel. Je to aparát spravovaný lidmi s velmi pochybným morálním kompasem. Čím dřív si tuto krutou realitu přiznáme, tím dřív se můžeme začít uzdravovat z kolektivní letargie.
Hnilobu neodstraníš, když ji pěstuješ. A my ji pěstujeme pokaždé, když uvěříme dalšímu líbivému slibu bez obsahu. Pěstujeme ji pokaždé, když se necháme vyprovokovat k nenávisti vůči „těm druhým“. Pěstujeme ji pokaždé, když skloníme hlavu před arogancí moci a řekneme si, že my sami nic nezmůžeme. Pokud chceme žít v čistším světě, musíme přestat zalévat ten plevel, který nám už teď roste přes hlavu.
Převzít odpovědnost za sebe, za své činy a za své bezprostřední okolí je jediná skutečná cesta ven z tohoto politického bahna. Všechno ostatní je jen další kapitola v příručce o manipulaci, kterou tito takzvaní lídři píší na náš účet. Je na čase se probudit a uvědomit si, že největší nepřítel není na druhé straně politického spektra. Ten největší nepřítel je naše vlastní neochota vidět pravdu a naše slepá víra, že nás někdo zvenčí zachrání.
Nezachrání. Záchrana je v našich rukou, v naší soběstačnosti a v našem odmítnutí hrát tuhle špinavou hru, kde jsou karty rozdané dávno předtím, než jsme vůbec dostali možnost si sednout ke stolu.
