Proč někdy v honbě za ideálním tělem ztrácíme zdraví i rozum?

Současná společnost prožívá zvláštní schizofrenii. Na jedné straně nás algoritmy sociálních sítí krmí obrazy dokonalosti, které jsou často výsledkem filtrů či v lepším případě extrémního biohackingu. Na straně druhé stojí hnutí oslavující jakoukoli podobu těla, mnohdy bez ohledu na jeho funkčnost či biologické limity. Uprostřed tohoto sevření se nachází člověk hledající odpověď na prostou otázku: Co je ještě zdravý trend a co už nebezpečná hra s vlastním metabolismem? Hledání pravdy v digitálním šumu plném protichůdných rad připomíná navigaci v husté mlze, kde každé šlápnutí vedle může znamenat nevratné poškození organismu, jehož náprava trvá roky.

Žijeme v éře zkratek. Pokud nás něco bolí, chceme pilulku. Máme-li hlad, objednáme si jídlo jedním kliknutím. Není tedy divu, že stejný princip aplikujeme na tělesnou schránku. Fenomén „proteinových úspěchů“ zaplavil digitální prostor. Vidíme proměny, kde desítky kilogramů mizí během pouhých týdnů. Často se však zapomíná dodat, že za těmito výsledky nestojí jen ona proklamovaná sebekázeň, nýbrž nezřídka i farmakologická podpora. Její dlouhodobé dopady zůstávají v mlze, ukryté v drobném písmu mezi výčtem nežádoucích účinků v příbalovém letáku. Tlak na vizuální prezentaci vlastního já narostl do takových rozměrů, že i sebekritičtí jedinci začínají pochybovat o smysluplnosti poctivé, pomalé cesty.

Látky původně určené pro léčbu diabetu druhého typu se staly módním doplňkem celebrit i některých běžných uživatelů. Efekt bývá fascinující, ovšem cena může být velmi vysoká. Drastické omezení apetitu vede k deficitu klíčových mikroživin. Tělo, zbavené energie, začíná požírat vlastní svalovou tkáň dříve než tukové zásoby. Výsledkem je sice menší konfekční velikost, ale také unavená pleť, ztráta vlasového porostu a křehká psychika. Je toto skutečně ona vytoužená transformace? Skutečnost, že si zahráváme s endokrinním systémem kvůli pár centimetrům v pase, vypovídá o našich hodnotách více, než jsme ochotni připustit. Hazardujeme s křehkou vnitřní rovnováhou výměnou za pomíjivý odraz v zrcadle.

Mnozí se domnívají, že stačí nahradit stravu koktejly s nápisem „high protein“ a úspěch se dostaví sám. Marketingové kampaně nás přesvědčují o nutnosti konzumovat umělá sladidla a izolované syrovátky v každém jídle. Zapomínáme přitom na pestrost přirozených surovin, které v sobě nesou mnohem více než jen tabulkové hodnoty makroživin. Skutečná dřina totiž nespočívá v pití preparátu rozmíchaného ve vodě. Pravá změna životního stylu vyžaduje pochopení vlastního biorytmu, dostatečný spánek a hlavně trpělivost se sebou samým. Právě tyto komodity nám v dnešním zrychleném světě fatálně chybí.

Rizika spojená s nekontrolovaným užíváním náhražek pestré stravy či látek přímo ovlivňujících metabolismus jsou značná. Orgány jako játra a ledviny dostávají zabrat pod náporem syntetických látek, které tělo neumí přirozeně zpracovat. Touha po obdivu okolí se tak stává silnější než pud sebezáchovy. Honba za výsledky zastiňuje fakt, že zdraví není cílová páska, nýbrž kontinuální proces. Pokud člověk nezkoumá složení toho, co do sebe vpravuje, stává se pouze experimentálním objektem v rukou farmaceutických a potravinářských gigantů. Ti profitují z našich nejistot a mindráků, přičemž nám prodávají iluzi zdraví v plastové dóze.

Diskuse o tělesnosti se v posledních letech polarizovala do dvou nesmiřitelných táborů. Body shaming, tedy veřejné či skryté ponižování za vzhled, představuje temnou stránku lidských vztahů. Odehrává se v dětském kolektivu, v pracovním prostředí i anonymně na internetu. Takový nátlak zanechává hluboké jizvy na sebevědomí, vede k poruchám příjmu potravy, někdy i k úplné sociální izolaci. Nikdo si nezaslouží být terčem útoků kvůli své váze. Je to projev omezenosti těch, kteří útočí, nikoliv selhání osob, na které je mířeno. Agresivita, s jakou společnost komentuje cizí těla, je zrcadlem naší vlastní nespokojenosti.

Protipólem se stalo hnutí extrémního body positivity. V původním smyslu šlo o oslavu rozmanitosti a přijetí nezměnitelných rysů, což byl nesmírně ozdravný proces. Bohužel se však v některých proudech přerodilo v nebezpečné popírání zdravotních rizik spojených s morbidní obezitou. Tvrdit, že vysoká nadváha nemá vliv na kardiovaskulární systém či kloubní aparát, je stejně lživé jako tvrdit, že drastická dieta představuje jedinou cestu ke štěstí. Oba tyto extrémy odvádějí pozornost od podstaty – od funkčního, vitálního těla, které nám má sloužit dlouhé dekády. Ideologie by nikdy neměla stát nad biologickými fakty, protože následky nese vždy jen konkrétní člověk, nikoliv hnutí.

Kdyby se starořecký filozof Sókratés procházel dnešními ulicemi, pravděpodobně by jen smutně kroutil hlavou nad naší neschopností najít střed. Jeho koncept sofrosyné, tedy uměřenosti, rozumnosti a sebeovládání, se v 21. století zdá být zapomenutým odkazem. Již antický člověk věděl, že krása vychází z harmonie mezi duší a tělem. Přepjatost v čemkoli byla považována za neřest, která člověka vzdaluje od jeho podstaty. My však jako bychom se vší silou snažili tento ideál harmonie rozbít ve jménu okamžitého efektu.

Zná dnešní člověk zdravou míru? Nebo se jen bezhlavě žene za přeludy, které mu podsouvají sociální sítě či všudypřítomné reklamy? Uměřenost přece vůbec neznamená průměrnost či nedostatek ambicí. Je to schopnost říci „dost“ v momentě, kdy snaha o další zlepšení začíná objektivně škodit. Je to odvaha odmítnout rychlé řešení ve prospěch sice pomalejší, ale udržitelné cesty. Sókratés preferoval poznání sebe sama jako základní kámen moudrosti. Pokud nerozumíme signálům vlastního těla a pouze do něj mechanicky doplňujeme látky na hubnutí, nejsme pány svého osudu, ale pouhými otroky pomíjivých trendů, které nás dříve či později zradí.

Skutečná změna vyžaduje víc než jen úpravu jídelníčku. Vyžaduje naprostou transformaci myšlení a vnímání světa. Lidé, kteří dosáhli trvalého úspěchu, vám potvrdí, že nešlo o šestiměsíční kůru, nýbrž o přenastavení životních priorit. Pohyb se pro ně stal radostí a přirozenou součástí dne, nikoliv trestem za snědený koláč či společenské pochybení. Kvalitní potraviny vnímají jako „dobrou mízu“ a projev úcty k sobě samému, nikoliv jako nepřítele, kterého je třeba se bát. Často fungují ty nejjednodušší kroky – prostě když nekoupíte domů žádnou čokoládu, nebude možnost ji v momentě slabosti sníst. Tato drobná vítězství nad sebou samým budují skutečnou sílu charakteru.

Dnešní doba nás však učí, že proces není důležitý. Důležitá je jen ona fotka takzvaně „před a po“, která sklidí pár vteřin virtuálního potlesku. Tento neustálý tlak vytváří podhoubí pro úzkosti, deprese a pocity nedostatečnosti. Člověk se pak snadno uchýlí k látkám, které slibují zázraky na počkání, aniž by domýšlel, co se děje pod povrchem jeho kůže. Je však životně důležité ptát se: Pro koho to vlastně dělám? Pro své budoucí já, které chce být při síle i v sedmdesáti, nebo pro náhodné „kolemjdoucí“ na internetu, jejichž pozornost vyprchá dříve, než stačíte odložit telefon?

Nalézt balanc mezi péčí o vzhled a zachováním duševního klidu je pravděpodobně jednou z největších výzev dnešní vyhrocené doby. Není nic špatného na legitimní snaze vypadat lépe a cítit se ve svém těle komfortně. Problém nastává, když se tato snaha zvrhne v posedlost, která devastuje zdraví, mezilidské vztahy a často zbytečně ruinuje rodinnou peněženku. Cesta k ideální váze by neměla vést přes nemocniční lůžka ani přes ordinace psychoterapeutů. Měla by být oslavou života a jeho nekonečných možností.

Diskuse o hubnutí by se měla vrátit ke kořenům, k elementárním pravdám prověřeným staletími. K čisté vodě, k chůzi, k poctivým lokálním surovinám a především k hlubokému respektu k vlastní biologii. Tělo je fascinující a dokonalý mechanismus, který nepotřebuje šokové terapie ani chemické biče, nýbrž laskavou, ale pevnou disciplínu. Body shaming musíme rázně odmítnout jako formu agrese, ale stejně tak musíme být schopni kriticky nahlížet na trendy, které pod rouškou falešné pozitivity omlouvají sebedestruktivní chování a lhostejnost k vlastnímu tělu.

Možná je čas konečně přestat pronásledovat přeludy a začít se skutečně ptát, co naše tělo a duše potřebují k opravdové spokojenosti. Možná s překvapením zjistíme, že odpověď nenajdeme v krabičce se zázračnými léky, ale v tichu lesa, v klidném dechu nebo v poctivě připraveném domácím jídle sdíleném s blízkými. Uměřenost není vůbec projevem slabosti. Je to nejvyšší forma inteligence a svobody v situacích, které se nás za každou cenu snaží přesvědčit o opaku. Skutečná krása totiž začíná tam, kde se rozhodneme být sami sebou, v harmonii a bez potřeby vnějších zkratek.

https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/obesity-and-overweight https://www.google.com/search?q=https://www.health.harvard.edu/blog/glp-1-agonists-for-weight-loss-202305042932 https://www.google.com/search?q=https://www.medicalnewstoday.com/articles/body-positivity-vs-body-neutrality https://plato.stanford.edu/entries/socrates/ https://www.google.com/search?q=https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S027273582100055X