Článek
Sál zalitý ostrým světlem, chlad kovových nástrojů a rychlé ruce lékařů. Pro miliony lidí představuje tento sterilní obraz první vteřiny jejich existence. Zatímco v sedmdesátých letech minulého století byl císařský řez vnímán jako dramatický, život zachraňující zákrok obestřený tajemstvím, dnes se stal téměř rutinou. Přesto v nás stále hlodají otázky: Zanechává v nás tento chirurgický start neviditelný otisk? Jsme kvůli němu náchylnější k nemocem, nebo snad vnitřně křehčí?
Chybějící mikrobiální křest
Při přirozeném porodu dochází k fascinujícímu jevu, který biologové nazývají osidlováním. Dítě během průchodu porodními cestami doslova „nasaje“ první dávku prospěšných bakterií od své matky. Tento okamžik pokládá základy jeho imunitního systému. Děti narozené císařským řezem o tento specifický zážitek přicházejí. Místo matčiny mikroflóry se setkávají s prostředím operačního sálu, což může v jejich těle vytvořit odlišné bakteriální složení.
Vědecké studie skutečně naznačují, že u dětí po sekci existuje mírně vyšší pravděpodobnost rozvoje astmatu, ekzémů nebo alergií. Nejde však o pravidlo, spíše o drobnou statistickou odchylku. Moderní medicína zdůrazňuje, že imunitu netvoří pouze první hodina života. Obrovskou roli hraje následná péče, prostředí, ve kterém vyrůstáme, a především strava. Mateřské mléko funguje jako zázračný elixír, který dokáže počáteční deficit mikrobů velmi efektivně vyrovnat a „nastartovat“ obranyschopnost správným směrem.
Otazníky nad psychickou odolností
Často se setkáváme s názorem, že děti, které nemusely bojovat o svůj průchod na svět, postrádají v dospělosti houževnatost. Starší psychologické teorie pracovaly s termínem „porodní trauma z absence boje“. Podle nich by mohl být člověk narozený bez kontrakcí a fyzického úsilí náchylnější k úzkostem nebo nižší odolnosti vůči stresu.
Dnešní pohled na lidskou psychiku je však mnohem laskavější a komplexnější. Odolnost člověka se neformuje během několika desítek minut na porodním sále. Naše vnitřní síla, schopnost čelit překážkám a emoční stabilita jsou výsledkem tisíců drobných interakcí, kterými procházíme v dětství a dospívání. Absence určitého hormonálního koktejlu, který se vyplavuje při přirozeném porodu, může sice krátkodobě ovlivnit první dny po narození, ale rozhodně neurčuje náš charakter na zbytek života. Člověk je bytost neuvěřitelně přizpůsobivá a schopná zacelit i ty nejhlubší rány.
Síla blízkosti v chladném světě
V minulosti, zejména v dekádách jako byla ta sedmdesátá, se po císařském řezu na blízký kontakt matky s dítětem příliš nehledělo. Bonding, tedy okamžité přiložení miminka na tělo matky, byl neznámým pojmem. Právě tento fyzický kontakt je však klíčem k pocitu bezpečí. Pokud tento prvek v úvodu chybí, může se zdát, že start do života je o něco chladnější.
Důležité je si uvědomit, že lidské pouto se tvoří dlouhodobě. I když je příchod na svět poznamenán operací nebo dokonce tragickou ztrátou, schopnost milovat a cítit se milován v nás zůstává zakódována. Psychologie dnes potvrzuje, že náhradní péče, láska blízkých a bezpečné zázemí dokážou zahojit i takové šrámy, které vznikly v úplném počátku. Naše biologie nás sice ovlivňuje, ale naše příběhy píšeme my sami skrze vztahy, které budujeme.
Jizva jako symbol přežití
Císařský řez by neměl být vnímán jako handicap. Je to symbol pokroku, který umožnil život tam, kde by dříve nebyl možný. Debaty o tom, zda jsou tyto děti jiné, často sklouzávají k nepotvrzeným spekulacím. Pravdou zůstává, že v biologické rovině drobné rozdíly existují, ale v rovině lidské duše a potenciálu jsme si všichni rovni.
Každý z nás si nese svůj vlastní batoh zkušeností. Někdo v něm má „mikrobiální křest“, jiný zase sílu adaptovat se na nečekané životní rány hned od první vteřiny. To, zda budeme v dospělosti šťastní a odolní, nezávisí na technice porodu, ale na tom, jak se naučíme pracovat se svými emocemi a jaké lidi si pustíme k tělu. Jizva na břiše matky nebo v paměti rodiny není cejchem méněcennosti, ale důkazem neuvěřitelné vůle k životu, která nás provází od prvního nadechnutí.
Zdroje:
