Článek
Příběh Kluka
ČÁST PRVNÍ
Byl jednou jeden kluk.
No byl… tohle není pohádka bohužel, takže ten kluk tu pochopitelně stále je. Bohudík.
Jen ve víru nastalých událostí, v divokém víru, který ho strhl do svého středu, tenhle kluk ztratil svoje jméno.
Takže, než najde kluk své jméno, budeme mu říkat prostě Kluk.
V tomto příběhu mají své významné role ještě tyto postavy: Osud, Odkrývač dětských myšlenek a povah, Rozhodčí, Zraněná dohlížitelka, Ošetřovatelka, Dohlížitelka Klukovy třídy, Ta co má Kluka nejradši, a Ten co má Kluka nejradši.
Všechny ostatní postavy jsou podružné.
Jak bychom tak toho Kluka popsali? Šťastná povaha, bezstarostný možná až moc, veselý, pohodový, nezáludný, trochu cíťa, trochu rebel.
Vychovávaný byl vždy v pravdě. Také byl od mala vedený k lásce k přírodě, lidem a zvířatům.
Chytrý je tak akorát.
Kluk chodí jako všichni ostatní kluci a holky do budovy, kde studuje nové vědomosti. Říkejme té budově tedy třeba Studovna.
*
Byl čtvrtý den třetího adventního týdne.
Po skončení hodiny ve Studovně postávali u tabule jedné učebny poslední dva kluci. Jedním z nich byl náš Kluk a druhým jeho kamarád. Bavili se spolu a chystali se jako jedni z posledních k odchodu z učebny. Kluk vzal jen tak mimoděk do ruky tabulové kružítko, v tu dobu rozložené a opřené o skříňku učebny. Během rozhovoru s kamarádem držel kružítko bezmyšlenkovitě v ruce a po jeho skončení ho stejně bezmyšlenkovitě opřel o židli dohlížitele a ze třídy v těsném závěsu za kamarádem jako poslední odešel.
Netušil v tu chvíli, že dělá největší hloupost svého dosavadního života a že Osud, který se v tu chvíli asi trochu nudil, foukne do karet, které před tím rozdal.
Kdo vešel do učebny po odchodu Kluka jako další? Kdo z dětí nově příchozí třídy se přiblížil neúmyslně nebo možná úmyslně k dohlížitelské židli? Kdo jiný mohl manipulovat s kružítkem? Nevíme, nikdo se neobtěžoval to zjišťovat.
Dohlížitelka usedajíc na svou židli se bohužel o hrot kružítka lehce zranila.
Poté co nyní již Zraněná dohlížitelka zabušila na dveře učebny, ve které se nyní učila Klukova třída, celá místnost ztichla. Zraněná položila zásadní otázku: „Kdo z vás v předchozí učebně manipuloval s tabulovým kružítkem a umístil ho k dohlížitelské židli?!“ Všechny děti nechápavě mlčely, jen Kluk netušíc nic špatného přirozeně zvedl svou ruku v gestu bezelstného přiznání: „Ano, to já jsem opřel kružítko o dohlížitelskou židli. Omlouvám se.“
A od tohoto okamžiku se klukovo vesmír začal točit v protisměru.
*
Zraněná spolu s dohlížitelkou Ošetřovatelkou obvinily Kluka z nastražení a ze záměrného, úmyslného ublížení. Ba ne…to nestačí, to by bylo málo. „To byl cílený útok na dohlížitelku! Nic horšího jsem za celých 30 let své praxe neviděla! Budu požadovat nejvyšší možný kázeňský trest!“ hřímala Ošetřovatelka. Kluk se po skončení hodiny rychle běžel omluvit Zraněné a snažil se jí vysvětlit, že nic nenastražil záměrně. Proč by to také proboha dělal? Zraněná sice jeho omluvu přijala, ale jeho vysvětlení už rozhodně ne.
Zraněná řekla, že kružítko tam bylo nastražené a zaklíněné záměrně tak, aby se při dosednutí zranila. Situace je jasná jí a tím pádem i všem ostatním. Byla to jasná schválnost a zlovůle z Klukovy strany. Zraněná i Ošetřovatelka požadují rozhodně nejvyšší možný trest!!! Vše se musí nahlásit Rozhodčímu!
V prostoru Studovny se tak zhmotnilo vyřčené obvinění Zraněné, které se v představách všech ostatních dospělých přetavilo v jistotu a jedinou možnou „pravdu“.
Kluka postupně vyslýchali: Dohlížitelka Klukovy třídy a opakovaně Odkrývač dětských myšlenek, kterého na Kluka zavolali. Ptali se ho na to, proč to Kluk udělal? Jaké měl důvody? Mstil se někomu? Proč útočil na dohlížitelku.? Bavil se u toho dobře?
Všichni ho vyslýchali, ale nikdo ho neposlouchal. Neposlouchali, když jim říkal, že nic nenastražil a nezaklínil. Neposlouchali, když jim říkal, že když kružítko o židli opíral, tak židle stála asi 2 m od skříňky (o přestávce se totiž někteří spolužáci na židli vozili - kdo z nás to v dětství alespoň jednou nezkusil?), tudíž kružítko v tu chvíli ani zaklínit o nic nešlo. Neposlouchali, když jim říkal, že kružítko opřel o židli z boku a že ho nenastražil zezadu mezi opěradlo a sedák tak, jak ho údajně našla Zraněná.
*
Odkrývač dětských myšlenek a povah se při prvním výslechu ke Klukovi choval jako kamarád a bodrý vtipný strýček, který klučičím duším rozumí: „No co? Je to klukovina ne? Vždyť o nic nejde. Kluku neboj se, všechno se určitě vysvětlí.“
Kluka se za ruku letmo chytla naděje a on na chvíli uvěřil, že tohle nedorozumění dobře dopadne.
Při druhém výslechu už ale Odkrývač shodil masku bodrosti a přitvrdil. Obvinil a ukázal prstem. A pak, stejně jako všichni ostatní se Kluka ptal: „Proč? Proč jsi to Kluku jeden nehodná takhle záměrně nastražil? Na koho jsi to takhle cíleně útočil?“ Otázek na Kluka bylo mnoho, ale prostor k odpovědím téměř žádný. Nesmělé Klukovy pokusy o vysvětlení byly bez výjimky odmítány a ignorovány.
Kluk měl pocit, že se ocitl v jiném světě.
Osud luskl prsty a vše je najednou převrácené naruby. „Kývá se ta podlaha jen pod ním? Nebo je to tu vratké všude?“ říkal si.
Kluk přestával rozumět tomu, co se kolem něj děje. Naděje, která ho před chvilkou sama slabě chytla za ruku, se mu nyní vysmekla a Kluk už jí nedokázal znovu zachytit. Naopak ho o to pevněji chytily za rukávy bezmoc a beznaděj.
Kluk si říkal: „Mluví všichni cizí řečí? Proč jim najednou nerozumím? Proč oni nechtějí ani na chviličku porozumět mně? Proč mě všichni vyslýchají, ale nikdo mě neposlouchá? Proč mi nikdo nevěří?“
Klukovi se draly slzy do očí. Nechtěl, aby jeho slzy Odkrývač viděl, a tak sklopil hlavu a vší silou, která mu ještě zbyla se snažil pláč zahnat. Po zbytek druhého Odkrývačova výslechu už se díval jenom dolů, do země. Kdyby znovu vzhlédl, tak by v očích Odkrývače viděl stejně jen obvinění a odsouzení, nenašel by v nich už ani špetku pochopení. Tak proč se do nich dívat?
Vše kolem něj vířilo. Zdá se to opravdu jenom jemu, že všechno je převrácené a nějak špatně? Vždyť Odkrývač poprvé říkal, že to bude v pořádku, že se vlastně nic hrozného nestalo. A Kluk mu to věřil.
Víc už Kluk nemohl vydržet, odpojil se od okolí, které jen obviňovalo, hleděl do země a potlačoval to rozlévající se slané moře ve svých očích. Poslouchal se sklopenýma očima další a další Odkrývačova slova, která ale už ani nedokázal vnímat.
Už mu vůbec nic nedávalo smysl.
Ztrácel své jméno.
*
Ta, co má Kluka nejradši s Tím, co má Kluka nejradši přišli na pozvání Rozhodčího do oné Studovny. Znali již od Dohlížitelky Klukovy třídy, jaká obvinění jsou proti Klukovi vznesena. Přirozeně chtěli Kluka bránit. Přece by nikdo křivě neobvinil a bez důkazů netrestal hodného Kluka, nebo ano?
NEBO ANO?
Rozhodčí se ujal slova, předestřel situaci a vyslovil obvinění. Pak slova pochytal Odkrývač a najednou jejich význam začal měnit tvar i barvu. Těm co mají kluka nejradši naznačil, že „On je Odkrývač dětských povah a myšlenek! On je ten co má plný pytel zkušeností s dětskou duší a ještě více s dětskou zlomyslností. On sem nepřiletěl na polystyrenu a taky nemá rakovinu mozku. On brzy poznal, že Kluk lže. On – Odkrývač je možná ochotný připustit, že Kluk nejednal se zlým úmyslem ublížit, ale rozhodně se prý u toho ten Kluk jeden zlobivý dobře bavil. Nepochybně toto vše připravil a nastražil záměrně, pravděpodobně i pro pobavení ostatních“.
Odkrývač za asistence Rozhodčího vzal zhmotnělé obvinění dohlížitelek, trochu s ním zatřásl, trochu ho pootočil, trochu jím zakroutil. Odkrývač opět mluvil a mluvil. Mluvil tak podivně, že ani Ta co má Kluka nejradši nestíhala pochytat všechny jeho myšlenky a seřadit je svému rozumu k pochopení. Málokdy měla šanci dokončit větu na Klukovo obhajobu nebo nějak zareagovat na nesmyslné obvinění. Odkrývač se postupně předvedl i jako znalec trestního práva. S jasnou zkušeností z oboru vyšetřování trestných činů konstatoval, že činnost Kluka naplňuje znaky útoku nebo že tabulové kružítko je vlastně zbraň. Škoda, že si tento odborník na „kdeco“ nekladl také otázku, proč tedy tato „zbraň“ zůstala ve třídě nezajištěná, bez dozoru odpovědné osoby?
Ti co mají Kluka nejradši si vyslechli spoustu podivností, které ale Rozhodčí s Odkrývačem vyložili jako jediné možné pravdivé karty této obskurní hry.
Odkrývačovy odborné znalosti dětských myšlenek a povah dospěly k závěru, že Kluk je rozhodně vinen. Odkrývač: „Při druhém výslechu se mi Kluk ani nedokázal podívat do očí a ve svém obrovském studu z odhalení koukal stále jenom do země. Jasné známky viny a špatného svědomí!“ hlásal sebevědomě. To prý totiž on – Odkrývač s mnohaletou zkušeností sakra dobře pozná.
V tu chvíli se i Osud zarazil: „No, nepřehnal jsem to já trochu s tou lekcí? Vždyť Kluk, když se díval do země, jen zadržoval pláč ze zoufalství z obrovské bezmoci, která ho kompletně obklopila! Jak to že zrovna Odkrývač dětských myšlenek tohle nepoznal?“ A Osud se divil dál. „Vždyť možná i dítě, které ještě nepozbylo svou přirozenou intuici, by situaci přečetlo lépe než odborník Odkrývač.“
Ano Osude, máš pravdu. Dítě by vidělo bezmoc a smutek z křivdy, Odkrývač viděl vinu a stud. Bohužel, Osudu se stejně jako Kluka nebo jeho rodičů na názor už nikdo nezeptal.
Ta co má kluka nejradši se ptala Rozhodčího i Odkrývače, kdeže berou tu jistotu, že tam to kružítko Kluk nastražil? A kde berou tu jistotu jistot, že ho nastražil schválně?
Odkrývač: „Kluk to udělal schválně, na to člověk nemusí být Odkrývač, aby to poznal. Koneckonců se sám přiznal.“
Ta co má Kluka nejradši: „Kluk se ale sám přihlásil k odložení, ne k nastražení.“
Odkrývač: „No nebudeme slovíčkařit, nejsme přece u soudu. Prostě bylo to tak, jak říkáme my, jinak to být nemohlo.“
Rozhodčí několikrát řekl věty ve stylu: „Já si myslím, že v tom byl úmysl“. „Já si myslím, že to tak muselo být“. Rozhodčího domněnka „Já si myslím“ se stala důkazem i pravdou.
Rozhodčí potřeboval vše uzavřít jasným a nenapadnutelným argumentem a tak to zkusil takto: „Když Zraněná vrazila do Klukovy třídy s otázkou – Kdo narafičil to kružítko?! - tak všechny děti ve třídě zvedly prst a jako jeden muž ho obrátily proti Klukovi. Všichni ho tím usvědčily!“
„Ale to je lež!“ Vykřikli Osud i Ta co má Kluka nejradši současně.
„Vždyť celá třída je Klukovi svědkem, že poté co Zraněná zaburácela ve dveřích, všechny děti v učebně ztichly a nikdo na nikoho neukazoval. Naopak, v tu chvíli nikdo z dětí vůbec nechápal, co se to vlastně právě děje, jen se vyděšeně dívaly jeden na druhého. To přece Kluk sám se bezelstně přihlásil, nevědom si nijakého provinění“ rozhořčeně oponovala Ta co má Kluka nejradši.
Rozhodčí ironicky utrousil: „Aha, Vy jste tam u toho asi byla.“
„Ne, ne, určitě Kluka s kružítkem v ruce někdo viděl, on rozhodně nemohl odcházet poslední, protože to se nesmí! Všechny děti jsou poučeny, že z učebny mají odcházet společně, hromadně a klidně.“ Řekla upjatě Dohlížitelka Klukovy třídy.
Po nehorázném a ještě nehoráznějším pokusu o podsunutí nepravdy se Ta co má Kluka nejradši ignorujíc Dohlížitelku vzbouřila, vycenila zuby a zavrčela na Rozhodčího: „Proč Vy – nejvyšší Rozhodčí Studovny takhle nesmyslně lžete? Proč vytváříte jinou realitu a bez uzardění ji podsouváte nám - Těm co mají Kluka nejradši? Jaký máte důvod?! My přece taky nejsme hloupí a leccos už jsme si zjistili a ověřili, už víme, že takhle to nebylo! Ani Vy jste u toho nebyl, a přesto jen na základě vlastních domněnek vytváříte nesmyslné konstrukty a úplně klidně nám lžete do očí jen proto, abychom my uvěřili, že náš Kluk je lump! Tohle je nefér, tohle se nedělá!“
No, a co na to ten Rozhodčí? Zamumlal něco o možné chybné interpretaci z jeho strany a o tom, že není nutné tolik řešit detaily, protože „on si myslí….“.
Když byl Rozhodčí poté podruhé přistižen při lži a tzv. zatlačen do kouta , smetl veškeré argumenty výhrůžkou, že tedy zavolá policii.
Ti co mají Kluka nejradši se dozvěděli, že jsou dle Rozhodčího možná až trochu hysteričtí při obraně svého syna a zcela chybně mají tendenci věřit svému dítěti. Klukovi prý naivně naskočili na jeho narativ a teď se chovají jako advokáti u soudu. Ony prý totiž všechny děti, které něco provedou mají tendenci svou vinu zastírat nebo ji alespoň umenšovat. Od Těch co mají Kluka nejradši se ve Studovně spíše očekávala součinnost při Klukově nápravě a také by prý měli přijmout to, co se stalo jako fakt o kterém se nediskutuje, ale který se naopak rázně a důrazně odsoudí a potrestá.
Ta co má kluka nejradši již znavená marným soubojem sklopila hlavu a vyslovila svou poslední otázku: „Opravdu věříte, že Kluk – premiant třídy a ten, co s každým vysvědčením přinesl i pochvalu třídního učitele za svědomitou přípravu, práci pro třídu, ochotu pomoci a vstřícný přístup, že Kluk, který nevyhledává konflikty a s každým dobře vychází, je schopen takové zákeřnosti, jakou mu tady podsouváte?“
Rozhodčí netrpělivě řekl: „Nevím, čeho všeho je Kluk schopen, předchozí zásluhy mu nikdo neupírá. A už byste se měli zkrátka smířit s tím, co udělal!“
Odkrývač poučil: „Váš Kluk měl nepochybně potřebu před ostatními dětmi zafrajeřit. Holt si myslel, že když se úča píchne do zadku a ostatní děti se z toho potrhají smíchy, že on bude školní hrdina. Ale to my nedopustíme. Jeho trest bude nejen výchovný, ale i dostatečně odstrašující pro ostatní!“
Poslední naději upínali rodiče Kluka k Dohlížitelce Klukovy třídy. Přece jen znala Kluka osobně a mnohem lépe než Rozhodčí a Odkrývač. Ona ale byla po celou dobu téměř nezúčastněná. Kluka se nikterak nezastala a bylo víc než patrné, že její názor je poplatný vedení školy ve stylu „kam vítr, tam plášť“. Neřekla nic o Klukově dobrém charakteru, neřekla, že to, z čeho ho viní jde úplně proti jeho přirozenému nastavení a morálce. Neřekla, že ničeho takového on není schopen. Řekla jen, že to vůbec nechápe, myslela si prý až doposud, že Kluk je rozumný a sama se ptá, zda to měl Kluk při své inteligenci zapotřebí. Krom toho si ještě přisadila žalováním na Kluka, že se s kamarádem o přestávce pošťuchují.
*
A jak to všechno dopadlo?
Ta a Ten co mají Kluka nejradši naráželi ve Studovně svými argumenty do neprůstřelné zdi. Do pevné zdi vystavěné z domněnek a předpokladů. Ta zeď byla navíc zpevněná maltou namíchanou z nepodloženého obvinění a smyšlených důkazů, které se nevyvrací.
Nikdo z těch dospělých ze Studovny, co stáli proti Klukovi, neměli zájem vidět situaci taky pohledem samotného Kluka. Nikdo neposlouchal, zda to, co Kluk říká, dává smysl, vlastně ho neposlouchali vůbec. Nikdo neposlouchal ani to, co říkají Ti co mají kluka nejradši. Nikdo nechtěl nabourat zeď smyšlenek, spekulací, předpokladů a obvinění, nikdo nechtěl hledat pravdu. Prostě … viníka máme, sám se koneckonců přihlásil, tak proč se zbytečně zdržovat vysvětlováním! Argumenty protistrany se stejně nepřipouští! Jde se soudit a trestat! Rychle, rychle, ať už to máme za sebou!
Ta a Ten co mají Kluka nejradši byli závěrem Rozhodčím vyrozuměni o tom, že vše projedná pedagogická rada v lednu následujícího roku. Nemusí prý se bát nejvyššího trestu, protože to by ani nebylo výchovné. Rozhodčí prohlásil, že ať už pedagogická rada rozhodne jakkoli, on jako Rozhodčí má pravomoc konečného rozhodnutí a on Rozhodčí Klukovi nejvyšší trest neboli dvojku z chování neudělí. Ale trestat se bude muset! To tedy rozhodně!
*
A jak to dopadlo s Klukem? No … není to zase tak zlé, jak by mohlo být.
Křivda se stala. Osud mu dal lekci a Kluk se s ní nějak pere.
Smířil se s tím, že přijme trest za skutek, který neprovedl. Vinu ale přijmout nedokázal.
Už není tak bezstarostně veselý, je ostražitější. Není už ani vyloženě smutný, je jen zasmušilý.
Nezapomněl.
*
Ta co má kluka nejradši byla však stále smutnější a ustaranější, když nenápadně pozorovala Kluka a jeho tvář bez úsměvů.
Ten co má kluka nejradši byl stále zamlklejší a temnější, když vídal její smutnou tvář a v ní viděl znásobený smutek odražený z Klukovo očí.
V Tom co má Kluka nejradši se probudil pradávný atavismus v nutkavé potřebě bránit své nejdražší. Ano půjde do boje! Ale s kým? Nebezpečí cítil, ale nepřítelem si nebyl jistý. Je jím Rozhodčí? Odkrývač? Dohlížitelky? Nebo jejich zhmotnělé obvinění, které si začínalo žít ve Studovně svým vlastním životem? Nevěděl. Rozhodl se ale. Půjde znovu do Studovny a Klukovo jméno očistí. Znovu se sejde s Rozhodčím. Rozhodčí totiž i přes to co tvrdil a podsouval, působil na Toho, co má Kluka nejradši jako hodný a smířlivý člověk. Uvěřil tedy, že Rozhodčí Klukovi nechce ublížit a že pokud někdo ze Studovny může najít vůli pochopit, potom tedy snad on.
S Odkrývačem už mluvit nikdy nechce. Pokud by totiž ještě jednou slyšel jeho tolik oblíbenou a tolik hloupou větu o tom, že „On Odkrývač nemá rakovinu mozku“, pak už by mu patrně doporučil, ať si to raději ověří.
Odhodlání bojovat za Kluka se ale začalo rozpouštět v okamžiku, kdy se podíval Klukovi do očí. V těch už se opět rozlévalo slané moře a plavala v něm veliká bolest.
Kluk řekl Tomu co ho má nejradši: „Né tati, prosím, už ne. Víš, já si teď připadám jako ten můj chameleon, který nesnášel stres. Čtyři dny jsem teď žil v permanentním stresu z toho, jak to dopadne, jak mě odsoudí, jak mě potrestají. Pokud bych měl v tomhle napětí být třeba už jen jeden další den, tak už to asi nevydržím a na ten stres snad i umřu. Než se s nimi dál dohadovat, to se radši nějak smířím s tím trestem. Hlavně že mi nedají dvojku z chování. Tati, teď už je to z jejich pohledu stejně uzavřené, tak to tak, prosím, nech, i když je to tak moc nespravedlivé. Stejně by tě tam - ve škole nikdo doopravdy neposlouchal, to už vím. Věř mi, nic už stejně nezměníš.
A.…neboj tati, budu zase dobrej!“
*
A jaké si z toho všeho vzal Kluk ponaučení? Kluk říká, že prý jsou jen tři. Ale Té co má Kluka nejradši, to přidělává další vrásky na čele.
První ponaučení Kluka: “ Né vždy se vyplatí říkat pravdu“
Druhé ponaučení Kluka: “ Né vždy se vyplatí věřit dospělým“
Třetí ponaučení Kluka: „Né každý, který se tváří jako kamarád, také kamarádem je.“
*
Byla doba adventní. Lidé měli prožívat naději, pokoj a radost. Nic z toho se ale netýkalo Kluka a jeho rodiny. Tahle rodina prožívala bezmoc z křivdy a bezpráví spáchaném na Klukovi lidmi, kteří mu měli být vzorem a autoritou. Tahle rodina prožívala smutek z toho, že Kluk už tak brzy musel poznat, jak moc dokáže být svět nespravedlivý a křivý.
Ta co má kluka nejradši se zeptala Kluka, zda i přesto vše co si prožil, je něco, na co se teď hodně těší.
Kluk řekl, že na Vánoce. Kluk byl vždycky takový šťastný vánoční skřítek, který rozsvítil pro své nejbližší i ta nejtemnější, smutná zákoutí jejich duší. Pak se prý těší na hory. Až bude vysoko, v přírodě, volný a pochopený. Potom se těší, až bude mít po přijímačkách a spadne z něj to břímě a napětí.
A pak …...
Kluk, který si už zase pomalu rozpomínal na své jméno řekl: „Mami, nejvíc, úplně nejvíc se těším na to, až z téhle školy vypadnu!“
*
Konec eufemismům a metaforám pro tento příběh.
„Chápeme Tě Honzíku. Ani na vteřinu jsme nepochybovali o tom, co nám říkáš a že mluvíš pravdu. My jsme Tě celou dobu skutečně poslouchali. A věz, že my, Tví rodiče, Ti, co tě mají na světě nejraději, vždy budeme stát na tvé straně.“
V Českých Budějovicích 21.12.2024
ČÁST DRUHÁ
Pedagogická rada ZŠ J.Š. Baara, České Budějovice se 22. ledna roku 2025 usnesla, že Honza zaslouží trest nejvyšší neboli dvojku z chování.
Ředitel nemá jediný důvod s radou nesouhlasit.
V Českých Budějovicích 23.1.2025
ČÁST TŘETÍ
Pondělí 27.1.2025 pozdní odpoledne, stmívá se.
Co nejpřesnější přepis telefonního rozhovoru:
Já: „Honzíku, kde jsi tak dlouho s těmi psy? Vždyť už jste přes dvě hodiny venku. Jdeš už domů?“
Honzík: „Nnne, jjjjá jjjeještě nnenejdu.“
Já:: „Honzíku, ty koktáš?“
Honzík: „Tttto, bbbububude ddodobrý, mmami. Nnneboj, dddobrý…“
Já: „Honzíku, zlato, kde jsi proboha? Prosím, pojď domů.“
Honzík: „Nnne, ddodobrý, mmmně je tttady dddobře“
Tak a co teď? Byla jsem pološílená strachy. Náš chlapeček byl kdoví kde, v hrozném stresu se pod tíhou předchozích událostí toulá kdesi za městem a ani se nechce vrátit domů. V hlavě se mi přehrávaly všechny možné scénáře, jeden černější než druhý. Ze samé hrůzy, co by se teď mohlo stát s mým dítětem, jsem nebyla schopna rozumné reakce. Brečela jsem tak moc, že mi prý nebylo rozumět, co říkám, třásla jsem se po celém těle, svíralo se mi srdce i hrdlo a měla jsem pocit, že tohle nemůžu vydržet.
Naštěstí jsem zalarmovala racionální zbytky svého uvažování, na mobilu jsem našla v aplikaci, kde se Honzík asi tak nachází a manžel ho okamžitě ve stylu Rallye Šumava vyrazil autem hledat za město. Naštěstí ho našel tam, kde jsem ho lokalizovala, přesvědčil ho o tom, že vše bude zase v pořádku a přivezl domů. Honzík se doma uklidnil, postupně psychicky jakž-takž stabilizoval a později večer přestal zadrhávat.
Co mu to provedli?! Z mého krásného, zdravého a hodného dítěte byl uzlíček nervů, hromádka neštěstí. Co mu to udělali?!
Srdce se mi po tomhle zážitku proměnilo v kus ledu. Tohle jim už jen tak neprojde! Takhle to nenecháme! Zašlo to moc daleko. Teď po nich půjdu! Půjdeme! Půjdeme po nich jako hladový vlk po své kořisti.
Každý rodič, který někdy zažil bytostný strach o své dítě, které někdo jiný ohrozil, určitě pochopí, co se v nás odehrávalo .
A co tomuhle tedy předcházelo? Co bylo příčinou takového zoufalství a stresu, které vedlo k tomu, že do té doby vyrovnaný, pohodový, veselý a šťastný 15tiletý kluk se nechce vrátit domů, toulá se s milovanými psy někde za městem a přemýšlí o křivdách, které na něm byly spáchány a o tom jak se s tím vším vyrovnat? Co všechno musel tzv. spolknout, že z toho všeho začal zadrhávat?
*
Tak tedy postupně ….
Čtyři dny před tím, středa 23.1.2025 - dopoledne
Syna jsme si domů ze školy přivezli (na telef. žádost ředitele) ve velmi neutěšeném stavu. Psychicky byl naprosto na dně. Vykopli ho z kanceláře školy jako odpad, bez doprovodu a bez jediného slova vysvětlení, co se s ním děje. O důvodech jsme se mohli jen dohadovat, byť nám byly zřejmé. Byl bledý, stěžoval si na malátnost a točení hlavy, měl tmavé kruhy pod očima a čím dál tím více se propadal do apatie. Nemluvil, maximálně nám bezmyšlenkovitě odpověděl : ano, ne, asi, hmmm. Doma nic nejedl, nereagoval, jen apaticky ležel v posteli a zíral do stropu. Když jsme nad ním s manželem stáli a marně se snažili ho nějak povzbudit, pak to, co jsem spatřila v jeho očích ve mně vyvolávalo takovou úzkost a šílený strach, že jsem si v tomhle stavu čiré hrůzy a obav o své dítě vnitřně přísahala, že pokud to, co mu ve škole provedli na jeho duši zanechá šrámy a bude to mít nějaké následky, pak nejen, že je poženu k zodpovědnosti, ale zažijí něco, co dokáže rozpoutat jen rozzuřená matka bránící své dítě.
A jaký že byl ten důvod jeho zdevastovaného stavu? Zcela prostý, bezcitný, arogantní. Během hodiny ČJ si syna ředitel vytáhl na chodbu a bez zbytečných okolků mu s potěšením sdělil, že dvojku z chování na vysvědčení dostane, neboť pedagogická rada rozhodla, že si jí rozhodně zaslouží. O pár minut později nebo možná dříve stejnou informaci sdělil telefonicky i nám. Rozhodnutí je nevratné, bez debat, víc není o čem diskutovat!
Zaslouží si dvojku z chování? Zaslouží za co? Za to, že sahal na učitelkou nezabezpečené kružítko? Za to, že učitelka neplnila své povinnosti a kružítko nezajistila? Za to, že jiná učitelka nekouká, kam si sedá a pak se lehce píchne do zadku? Nebo za to, že se vše rozkřiklo po škole a některé děti se neubránily posměškům a tím zřejmě utrpěla učitelská důležitost? Nebo snad za to, že kdykoli byl Honzík o cokoli ve škole požádán, tak neváhal, vyhověl, pomohl? Za to, že se do té doby choval k učitelům vždy slušně a s respektem?
Anebo za udělením exemplárního trestu bez důkazů, bez ohledu na okolnosti a tzv. na sílu bylo něco jiného? Že by pokrytectví? Povýšenost? Bohorovnost? Lhostejnost? Absence empatie, slušnosti a úcty? Nadřazenost? Snaha o zakrytí vlastních selhání? Sebestřednost? Potřeba udržet autoritu za každou cenu? Bezohlednost?
*
Když se syn dostal z nejhoršího a začal alespoň mluvit a jíst, tak odmítal do té školy ještě někdy byť jen vkročit. Resp., následující den, tj. 24.1. měl vůli to alespoň ještě zkusit, ale po příchodu domů mi sdělil, že do téhle školy už nikdy nevstoupí. Ve zkratce popsal, že vycítil, jak se na něj dotčené pedagožky dívaly skrz prsty a jedna ho nepřímo v hodině matematiky označila před celou třídou za zločince a grázla, který si nezaslouží nic jiného, než trest nejvyšší, který ona bude také vymáhat. Chovala se k němu doslova jako k odpadu. Náš kdysi veselý a uvolněný kluk byl rázem totálně zablokovaný.
Zkusila jsem mu navrhnout odbornou pomoc, nějakého terapeuta-psychologa, který by uměl pomoci tam, kde my jako rodiče už jsme to neuměli. V tu chvíli Honzík vytřeštil oči a skoro křičel, že jeho už nikdy nikdo k žádnému psychologovi nedostane. To prosím jen na základě zkušenosti s psychologem školním, alias Odkrývačem dětských povah a myšlenek.
Vzhledem k tomu, že kvůli odmítavému postoji školy jsme v tuto dobu již začali vše řešit s právním zástupcem a leccos mu bylo třeba vysvětlit a dodat, dostal se náš syn vlivem prodělaného stresu předchozích dní a v kombinaci s objasňováním celé kauzy pro právní účely pod obrovský tlak, který vyústil v onu zkratovou reakci spojenou s poruchou řeči.
Ze školy jsem syna pro zhoršený psychický stav na následující dny omluvila a pak jsme ho odvezli na týden na plánovanou dovolenou do hor na lyže. Pomalu, postupně a po malých krůčcích se začal uvolňovat a zase se i trochu usmívat. Vysoko v horách, kde se cítil volně a nebyl pod neblahým tlakem odsuzujících slov a pohledů některých pedagogů, zkoušel vstřebávat vše, co v předchozích dnech a týdnech musel vydržet a zažít. Po týdnu na horách následovaly jarní prázdniny a tak po více než 17 dnech volna, klidu a absence školního prostředí se vrátil syn do školy téměř takový, jaký býval dřív. Vzhledem k tomu, že do konce školní docházky zbývalo již jen cca. půl roku, změnu školy odmítl, nechtěl přijít o kamarády ze třídy.
Zase se hrdě postavil, narovnal ramena, vztyčil hlavu.
Řekl mi: „Mami, já jsem nic zlého neprovedl. Já se jim klidně do očí podívám. Už se jich nebojím.
Odpověděla jsem mu: „Ano, už se neboj. Tebe už potrestali. Víc už tě teď potrestat nemohou, už nemají jak víc ti ublížit. Teď už to nech na nás dospělých. Budeme za tebe bojovat, tohle si nenecháme líbit! Zkusíme tu spravedlnost pro tebe vybojovat.“
*
Neuvěřitelné bylo, že jeho relativně dobrý stav po návratu do školy kvitoval především ředitel, který se nezapomněl našemu právníkovi zmínit, že co vlastně pořád řešíme, když kluk vypadá docela v pohodě a normálně zase chodí do školy?
Proboha!!! Vztek se mnou cloumal! Takovou bezcitnost, absolutní absenci taktu, aroganci a neetické chování bych u ředitele jakékoli školy opravdu nečekala. Ego tohoto ředitele vysoce přerostlo jeho charakter. To, že se ten kluk byl schopen vrátit v relativním pořádku do školy, to opravdu nebyla zásluha ředitele nebo kohokoli z té školy. Zato stav, z jakého jsme syna museli postupně dostávat, aby se úplně psychicky nezhroutil, tam už se zásluhy škole upřít nedaly.
*
Vše dál řešíme právní cestou.
Zajímavé je zjištění, že ČŠI (kam jsme poslali stížnost) škole její jednání v podstatě posvětila. Závěry inspekce nelze vnímat jinak, než jen jako ryzí formalismus. Inspekce v zásadě zkoumala zcela jiné aspekty, než ty, které byly problematické. Ve svém vyjádření následně stroze konstatovala, že škola má školní řád, tento obsahuje pravidla pro hodnocení, hodnocení bylo projednáno na pedagogické radě a tedy hodnocení bylo provedeno v souladu s pravidly a škola tudíž žádná pravidla neporušila. Slovy našeho právníka: „Připodobněním k trestnímu právu by soudu stačilo k obhájení uloženého nejvyššího osmiletého trestu to, že existuje trestní zákoník a je v něm sazba od dvou do osmi let, a věc projednal soud, takže uložení osmiletého trestu je v souladu s pravidly…“
Závěr ČŠI byl pro nás jen strohým, úředním výsměchem, plivancem do tváře a podlomením naděje na spravedlnost.
To, že inspekce hodnotila úplně jiné body, než ty na které jsme ve své stížnosti poukázali byla jedna věc. To, že jeden zásadní bod naší stížnosti pro jistotu úplně ignorovala a nehodnotila vůbec je věc druhá. Ale co nelze přehlédnout je totiž zjištění, že my rodiče můžeme mít jednu velkou, jasnou a neodiskutovatelnou jistotu a to jistotu bezmoci. Nemá smysl se bránit, není šance se čehokoli ve školském systému dovolat, není na koho se obrátit. Jedna školská instituce tzv. pokryje konání jiné ve stylu ruka ruku myje. V tomto systému totiž nejde o spravedlnost a už vůbec nejde o děti. Jde o udržení autority a nadřazenosti pedagogů za každou cenu. A především jde o udržení slepé poslušnosti nejen žáků, ale i nás rodičů. Hlavně my rodiče musíme pochopit, že systém je nedotknutelný a nemá cenu proti němu bojovat. Ve světle toho je zřejmé, že ředitel si je jistý svým postavením, ví, že může téměř vše a cokoli a že proti jeho rozhodnutím v podstatě není odvolání.
*
Návrh na přezkum i se všemi svědectvími spolužáků jsme pochopitelně posílali prostřednictvím právníka i na KÚ. Tento ho obratem vrátil škole s tím, ať o tomto rozporu (žák versus ředitel) rozhodne sama škola jako instituce. Jak asi rozhodne škola v čele s ředitelem o konání ředitele? Hotový Kocourkov!
Následovalo pochopitelně vyjádření školy, že na všech svých rozhodnutích trvá a považuje je za správné. Přičemž bylo zajímavé sledovat, jak se v čase měnily argumenty školy o vině a úmyslech a jak konstrukty, na kterých před tím stavěli svá obvinění, najednou pod tíhou našich argumentů, důkazů a svědectví pozbývají váhu, mění význam i priority. Vrcholem bylo vyjádření ředitele ve smyslu, že písemná svědectví spolužáků jsou jistě účelová a nemají tedy žádnou váhu a rodiče pouze vinu svého syna bagatelizují. Musím říct, že s takovou arogancí moci jsem se snad ještě nesetkala.
*
Škola ve vykonstruovaném procesu obvinila a následně potrestala jednoho ze svých doposud nejlepších žáků. Argumenty protistrany smetla bezostyšně ze stolu. Každým svým dalším krokem dávala a stále dává arogantně najevo, že bojovat proti školskému systému se rozhodně nevyplácí.
Nejen dětem, ale hlavně nám rodičům vzkazuje: „Nemáte šanci, to my jsme systém, my jsme pravda, my určujeme, co je spravedlnost! Pokud se my rozhodneme, že je žák vinen, pak vinen taky bude, bez ohledu na to, zda je to pravda!“
Už jsme to pochopili …. naše děti v systému základního školství nejsou na prvním místě, jak mnozí z nás předpokládali. A nejspíš ani na druhém, ani na třetím. Tyto pozice, bohužel, obsadily jiné „hodnoty“. Hodnoty prosté jakékoli etiky v komunikaci, hodnoty bez slušnosti, empatie a spravedlnosti, hodnoty postrádající obyčejnou lidskost.
*
Podali jsme druhé odvolání ke KÚ.
*
V těchto amorálních bitvách nad námi, bohužel, vítězí škola vysoko na body. No, ale válka ještě neskončila….
Jak budeme postupovat dál? Zvažujeme několik možností. Od možnosti nechat to vše už být, přes podání stížnosti ke školskému ombudsmanovi, odvolání se přímo k ministrovi školství, medializaci celého případu, až po správní žalobu ke krajskému soudu. U soudu už bychom dle právníků prý měli velkou šanci, že se někdo začne zabývat fakty, důkazy a svědectvími a že nestranně posoudí vyjádření obou stran, a následně spravedlivě rozhodne. U soudu už bychom měli velkou šanci na satisfakci a především na spravedlnost. Ne, že bychom po tom netoužili, ale hnali byste své dítě coby svědka k soudu po tom všem, co muselo prožít?
Taky už nemám žádnou chuť těmhle arogantním a toxickým lidem i nadále věnovat svůj čas a energii. Nechci, aby se z boje za spravedlnost stala odplata nebo touha po pomstě.
Nicméně nějaká hloubková kontrola nejen školy, ale i inspekce by byla bezpochyby na místě. Ale bude někdo ochoten nestranně a nezaujatě zkoumat vazby ve školském systému, kde jeden kryje záda druhému?
*
Honzík je dál relativně v pohodě. Jak si vše sám v sobě vyřešil a porovnal nevím úplně přesně, on sám se k tomu nechce vracet. U nás teď panuje nepsaná dohoda, že o tom, co a jak v té škole proběhlo se doma nebavíme, je to tak pro něj asi snadnější. Protože pokud už jsme tohle téma před ním nějak otevřeli, okamžitě posmutněl a začal se zase jakoby propadat sám do sebe. Doufám ale, že vše bude jen lepší až z téhle proklaté školy definitivně odejde.
*
Závěrem bych chtěla říct, že bez ohledu na to, jak vše dopadlo, tak nepřeju nikomu na světě, a to ani těm dotčeným pedagogům, aby někdy museli stát nad svým dítětem a aby se o něj museli bát tak moc, až se jim bude svírat v hrudi srdce. Aby se museli bát o to, co a jak si jejich dítě v hlavě uspořádá a jaké to bude mít pro něj následky, bát se o jeho duševní zdraví, o jeho život samotný. A to jen proto, že pár veledůležitých dospělých lidí - zkušených pedagogů nebylo schopno zkrotit své ego a nahlédnout na věc trochu velkoryse, trochu s pochopením, trochu smířlivěji nebo třeba jen očima druhé strany, prostě lidsky.
Nepřeju jim, aby museli zažít někdy něco podobného a to ani proto, aby si byť jen částečně připustili, že tohle fakt přehnali. Aby si alespoň na zlomek vteřiny uvědomili, co vše způsobili, jak moc jednomu klukovi ublížili nebo aby se jim trochu pohnulo svědomí. Myslím, že oni už žádné sebereflexe schopni nejsou, jsou arogantní, vyhořelí, otupělí a svědomí už nejspíš žádné nemají.
Koneckonců svým jednáním poškodili kromě našeho syna také svoji pověst. No a karma? Jak se říká…karma je zdarma. Karma je etický přírodní zákon, který platí pro všechny : „Co zaseješ, to sklidíš.“
*
Já osobně už jsem je alespoň přestala nenávidět, ale to neznamená, že jsem zapomněla. Nikdy, nikdy v životě jim tohle nezapomenu a hluboce jimi jako lidmi pohrdám. To, co zinscenovali proti dítěti jim svěřenému, je bezcitné, bezcharakterní a lidsky nesmírně odporné. Neodpustím jim, jak bezostyšně se na mém dítěti, na nevinném patnáctiletém klukovi podepsali! Neodpustím jim jejich pokřivený charakter!
Každý ať si žije sám s tím, čím se provinil na jiných.
My jim to sice nezapomeneme, ale soudit je jednou bude jiná kapacita. Spravedlivá.
Amen.
P.S.: Dávejte si dobrý pozor, jakou školu svému dítěti vyberete.
ČÁST ČTVRTÁ
20.6.2025 vydal KÚ rozhodnutí, v němž tvrdí, že jsme již možnost na odvolání vyčerpali v minulosti, kdy o jednání ředitele rozhodla ZŠ samotná a náš druhý pokus vzal KÚ tedy jen jako podnět k přezkumu, který ovšem zamítli.
Důvod?
Cituji výňatek: „Samotná správnost rozhodnutí – tedy otázka, zda bylo rozhodnuto účelně, přiměřeně, spravedlivě nebo zda správní orgán využil svou správní úvahu vhodným způsobem – není předmětem přezkumného řízení. To znamená, že v rámci tohoto řízení se nepřezkoumává, zda bylo rozhodnutí ideální, nejvhodnější či věcně „správné“, ale výlučně, zda bylo vydáno v mezích a na základě zákona.“
Jinými slovy… je jedno zda rozhodnutí ředitele školy jsou správná, spravedlivá nebo naopak špatná a svévolná. Je jedno zda ředitel jednal čestně a morálně nebo naopak pokrytecky a amorálně. Je úplně jedno, zda svými rozhodnutími a skutky mohl poškodit a také poškodil zdraví a život jednoho – pro něj bezejmenného kluka. Pro úřady je důležité to, že všechny jeho popisované činy a rozhodnutí se vejdou do rámce zákona a jeho paragrafů.
Jaká práva má jednotlivec v systému, který se rozhodl, že žádná práva nemá?
V Českých Budějovicích dne 24.6.2025
