Hon na čarodějnice aneb pálení čarodějnic

V současnosti je tradice pálení čarodějnic místem setkávání kamarádů, přátel, známých i prozatím neznámých. Jde již o neškodný zvyk (pokud se tedy někdo nerozhodne přes ten oheň skákat nebo se opít do němoty…), kdy se lidé sejdou okolo ohně, případně si opékají buřty. Ženy si většinou ze sebe dělají legraci, že jsou zvědavé, jestli filipojakubskou noc ve zdraví přežijí…

V minulosti vůbec nešlo o zábavu, ale konaly se hrůzostrašné čarodějnické procesy. Kolik obětí zaplatilo svým životem nelze dohledat. Nicméně na čarodějnictví se věřilo od nepaměti. V dávných dobách nebylo možné jít se zdravotními obtížemi za lékařem a nechat si předepsat léky proti chorobě. I v našich končinách lékařskou péči zastávali ranhojiči a kořenářky, domácí porody probíhaly s porodní bábou - protože neexistovaly špičkově vybavené porodnice s odbornou pomocí a vědmy byly nápomocny lidem při jejich různorodých nástrahách.

Jakmile byl někdo nařčen z čarodějnictví, tedy použití magických obřadů či nadpřirozených sil se záměrem způsobit škodu nebo neštěstí svému okolí, v tu chvíli mocní, ať už úřady nebo církev neměla s danou osobou provádějící magické rituály slitování. Průběh vyšetřování nešetřil krutými praktikami, mučení probíhalo na palečnici, španělské botě a na skřipci nebo na žebříku. Kvůli těmto brutálním metodám nemohlo vyšetřování dopadnout jinak než „přiznáním“, odsouzením a upálením na hranici.

Dříve se zkrátka věřilo, že v tuto noc (filipojakubská nebo valpuržina) se scházejí čarodějky s ďáblem na kopcích a domlouvají se, jak nejlépe škodit lidem. A tak lidé začali na vyvýšených místech zapalovat vatry, jelikož byli přesvědčeni, že se čarodějky bojí ohně.

Když na lidi dolehla smůla, například ve formě špatné úrody nebo epidemií, zaměřili se na temné síly. Na čarodějnice byla svalována vina za přírodní jevy, které úrodě nepřály. Také byly nařčené za epidemie, které se mezi lidmi šířily.

Římské právo stanovilo za čarodějnictví trest smrti upálením. Stejně tak i křesťané upalovali ženy nařčené za čarodějnictví, a navíc ho spojovali s kacířstvím. Vrchol pronásledování se odehrával mezi koncem 15. století do poloviny 18.století. Ve vesnici se rozevíraly nůžky a docházelo k sociálním konfliktům. Také fakt, že v té době byla „malá doba ledová“, která způsobila katastrofy, již zmíněnou neúrodu a epidemie nahrávala pronásledování „čarodějnic“.

Dominikánský kněz Heinrich Kramer si v roce 1484 u papeže Innocence VIII. vymohl bulu „Sumus desidernatis“. Kvůli této bule měl Heinrich Kramer a další inkvizitoři právo pronásledovat čarodějnice na území Německa. 1486 vydal Kramer rukověť „Malleus maleficarum“. U nás je známá pod pojmem „Kladivo na čarodějnice“. Co se tam čtenáři dozví? Jak čarodějnice rozpoznat, proč se jich mají lidé bát a jak je vlastně pronásledovat a potrestat.

V Salemu v roce 1962 došlo k ukončení procesů upalování „čarodějnic“. Proč? Protože odsouzení začali ukazovat prstem na vysoce postavené osobnosti. Z čarodějnictví byla obviněna i manželka guvernéra Massachusetts a v tu ránu byli všichni obvinění propuštění.

Čarodějnické procesy se nevyhnuly ani Jesenicku, Šumpersku a Velkým Losinám. Největší čarodějnické procesy v Čechách se odehrály v 17. století na Jesenicku.

Zdroje:

https://magazin.aktualne.cz/temna-historie-paleni-carodejnic

https://olomouc.rozhlas.cz/nejbrutalnejsi-carodejnicke-procesy-17-stoleti-zacaly-na-jesenicku

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci

https://www.youtube.com/watch?v=eXh4SsbMPP0