Článek
Jak jsem se prosadila svou - k samoobslužné pokladně nejdu
Šla jsem nakupovat. Nešlo o pár housek k snídani, ale potřebovala jsem suroviny na oběd, večeři a doplnit zásoby do spíže, které mi došly. Tlačím před sebou dětský nákupní košík, jehož obsah překypoval. Schválně si neberu ten obrovský, protože vím, že by se mi nevešel do nákupních tašek a také bych se s ním nadřela. Teda jako nadřu se i s tímto - no co, mám to místo posilovny.
Už mám všechno. Jedu k pokladně
Ještě si v hlavě promítám, zda mám opravdu všechno, co potřebuji a zda jsem na něco nezapomněla. Znáte to, jdete hlavně pro pečivo a pak máte plný košík - bez pečiva. Ale tentokrát jsem opravdu naplnila košík vším potřebným. Paráda. Tak k pokladně.
Pokladna číslo dvě svítí zeleně
Svítí zeleně, to znamená, že je otevřená. Akorát, že nikdo neseděl na židli - paní pokladní chyběla. Říkala jsem si, nevadí, počkám, až přijde. Mezitím jsem viděla několik dalších lidí, kteří by rádi na pokladnu s obsluhou. Když však viděli, že za pokladnou nesedí paní prodavačka, povzdychli si a odevzdaně šli neradi k samoobslužné pokladně. Za nějakou dobu přišla paní od samoobslužných pokladen a jen mi rukou pokynula, kam mám jít. Ani se mnou nemluvila.
„Já k samoobslužné pokladně ale nechci“, vyřkla jsem. A řekla jsem to zjevně dost rázně a jasně, protože paní prodavačka se mnou ani nezačala diskutovat a během dvou minut byla paní pokladní na svém místě.
Slušně jsem poděkovala a měla jsem velikou radost.
Zboží jsem vyndala na pás, po odbavení zase do tašek či něco ještě do vozíku a zaplatila jsem.
Když jsem opouštěla obchod, cítila jsem, že se usmívám.
Prosadila jsem si svou. Hurá.
„Kdepak, mě přece nikdo nebude diktovat, jak se mám jako zákazník chovat“.
Už se mi asi dvakrát stalo, zase v jiném řetězci, že to jinak nešlo, protože prostě bylo brzy ráno a ještě neměli otevřenou pokladnu s prodavačkou. Kdybych tenkrát nespěchala, asi bych se zachovala podobně. Jenže jízdní řád autobusu, když jedete ještě docela daleko, nezměníte. Nezbylo mi tedy, než se popasovat s tou propadenou samoobslužnou pokladnou. Ale co si o tom myslím, paní prodavačka nemohla přeslechnout.....
Nejde mi o to, že bych neuměla ten krám, co mě navádí, poslechnout. Ale proč? Jsou lidé, kteří pracují se čtečkami od rána do večera, a pak jsou po celém dnu rádi, že to „odpípá“ někdo za ně.
A navíc pořád doufám, že tím svým způsobem pomáhám i těm samotným pokladním, dávám najevo, že jejich pracovní místo má i v této době digitálních technologií stále smysl.
Zdroje:
Autorský text
