Článek
K samoobslužné pokladně nepůjdu
Nejde o to, že bych se nedokázala domluvit s tím technickým přístrojem. V nouzi jsem si to vyzkoušela. Stalo se mi totiž, že bylo ještě dost brzy ráno (samo sebou už normální otevírací doba obchodu) a normální pokladna ještě nebyla obsazena paní pokladní. A protože jel za pár minut autobus, který jsem potřebovala stihnout, uvolila jsem se tedy k tomu, že zaplatím na samoobslužné pokladně. Všechno naskenovat nebo najít na displeji správný druh ovoce a zaplatit. No tak ok. Ale kdybych měla více času, počkala bych na otevření normální poklady.
Nemám ráda, když stojím ve frontě a prodavačky mě lákají na samoobslužnou pokladnu
„Můžete jít k samoobslužné pokladně, nemusíte stát ve frontě, budete to mít rychlejší“. Houby, nebudu. Slušně odvětím, že si raději počkám a že k pokladně, kde se musím sama obsloužit nechci. „Ale můžete platit i hotově“, jo, to je prima, ale to ten můj postoj nevyřeší. Já prostě chci na konci celého nákupního procesu vyložit zboží na pás a nechat paní pokladní vykonávat její práci a také jí tu práci nechci brát svým přístupem a dopřát si alespoň „trochu toho zázvoru“ - „tedy trochu sociální interakce“.
Nákup potravin - společenská událost
Že přeháním? No možná, ale představte si, že pro mnoho maminek na mateřské či rodičovské znamená nákup v obchodě (klidně i potravin) určitou společenskou událost. Tedy samozřejmě, když mají tu možnost vydat se na nákup bez miminek nebo batolat. Jinak je to bezesporu zase jiná písnička. A myslím si, že stejně jako pro tuto vrstvu obyvatel to může být určitá možnost společenského kontaktu i například pro seniory. Často je vidím, jak si jdou koupit jen pár rohlíků, aby se do obchodu vrátili i odpoledne pro mléko a vajíčka.
Samoobslužná pokladna - zrychlení odbavení? No, jak kdy
Připouštím, že pokud máte v košíku tři položky a s technickou mluvící potvorou jste se už naučili dorozumívat a zrovna nemá nějaký technický problém, pravděpodobně budete rychleji odbaveni než na pokladně, kde se tvoří fronta. Jenže moment, paní pokladní je už na svou práci zvyklá a její ruce se otáčí opravdu bryskně, takže ani tento argument nemusí odpovídat vždy realitě. Chápu, že existuje i jiná skupina obyvatel, kteří mají například práci s lidmi a po své šichtě už nechtějí zbytečně přijít do kontaktu s další osobou. Celková tendence k tomu, aby lidé využívali více bezkontaktní možnosti, mi prostě přijde jako špatný směr.
Face to face
Vždyť společnost poukazuje na to, jak je hrozné, že se mládež neumí bavit „face to face“, ale především prostřednictvím telefonů (fakticky to tak hrozné není…), ale dospělí nutí krůček po krůčku jiné dospělé (klienty či zákazníky), aby se přikláněli a více využívali bezkontaktní cestu. Vidíte to? Bezkontaktní - bez kontaktu…
A co přinesl COVID-19?
Když opomenu zdravotní rizika fyzického rázu, pár let potom se zjistilo, že na adolescenty a mladé lidi měla zavedená opatření - kdy se prostě nemohli stýkat se svými kamarády i učiteli - velice neblahý vliv. Několik let poté se začaly u těchto mladistvých objevovat nebo prohlubovat různé psychické problémy, které byly způsobené nebo prohloubené právě touto nastolenou izolací. Někteří mladí lidé měli například problémy se vrátit do třídního kolektivu, jiní měli potíže se vrátit k plnění školních povinností a jiní měli problémy s návratem do školní budovy.
Takže nechápu proč má být všechno bez-kontaktní, když nejen psychologové doporučují pro psychickou pohodu také rozvíjení a kultivování společenských vztahů.
A i když je to pár slov s paní u pokladny, někomu to může zvednout náladu nebo zpříjemnit den.....což má cenu vždycky.
Zdroje:
Autorský text
