Článek
Narodil se 27. října 1975 v americkém Ohiu, ale už jako dvanáctiletý kluk se s rodinou přestěhoval do Denveru v Coloradu. A čím jiným by byla takhle oblast pověstná než právě nespoutanou divočinou? Lyže, kempování, lezení po skalách – to bylo jeho. Ale nebyl to jen dobrodruh. Studoval strojní inženýrství a francouzštinu na prestižní Carnegie Mellon University, a k tomu si ještě přibral hru na klavír. Inu, renesanční člověk.
Běžný život mu byl málo
Ve škole mu to šlo, práci taky sehnal – slušné místo v inženýrské firmě. Jenže brzy zjistil, že sedět od devíti do pěti mezi papíry není nic pro něj. Rozhodl se tedy udělat změnu – přesně tak, jak je to v dnešní době tak moderní. Jednoduše bouchl do stolu a šel do toho. Řekl si, že si dá od všeho pauzu a naplno se vrhne na svou největší vášeň – horolezectví. Vysnil si, že zdolá všechny hory v Coloradu, co mají víc než 14 000 stop. Říká se jim „čtrnáctitisícovky“, kdybyste si to neodvodili – a že jich tam je!
Jenže v dubnu 2003 se mu jedna výprava málem stala osudnou. Vyrazil sám do odlehlého Bluejohnského kaňonu v Utahu. Nikomu nic neřekl – což se později ukázalo jako obrovská chyba. Bohužel něco podobného dělal poměrně pravidelně. Cítil se tak nejlíp – izolovaný, osamocený. Jen on a příroda. Nic víc. Odpojený – tak to nazýval. Jenže tenhle romantický přístup má i své nevýhody. Když se totiž něco stane, jste na to sami. A Aron se o tom měl brzy přesvědčit na vlastní kůži.
Zradil ho kus skály, který vypadal na první pohled bezpečně
Při lezení se totiž uvolnil obrovský balvan, vážící skoro 400 kilo, a zaklínil mu pravou ruku mezi skálu a stěnu kaňonu. Ne, že by na něj Aron lezl nějak lehkomyslně – jak později sám vzpomínal ve své knize, nejdříve ho otestoval došlapem. Slaňoval se komínem a na tenhle balvan mu už s trochou štěstí stačilo jen došlápnout a skočit dolů. Jenže příroda s ním měla trochu jiné plány. Ocitl se 30 metrů pod povrchem, bez signálu, bez pomoci – a taky téměř bez naděje.
Samotné neštěstí mělo vlastně docela prostý mechanismus. Aron se na balvan spustil. Poté se ho chytí a spouští se přes jeho okraj. Na zem mu v tu chvíli chybí asi dva a půl metru. Jenže jak se na balvan pověsí celou svou váhou, ten se pohne. Sesmekne se a začne padat. Aron se ho reflexivně pouští a aby si chránil hlavu, natáhne před sebe pravou ruku. A právě tu mu padající balvan vzápětí přiskřípne ke stěně kaňonu. A tady se tenhle kus skály opět usadí a úporně odolává všem snahám o uvolnění.
A to je zlé. Aron má totiž s sebou jen pár kapek vody a trošku jídla – koneckonců počítal s tím, že bude pryč nanejvýš jeden den. Začal do balvanu sekat a snažil se ho uvolnit, ale jak dny plynuly, začalo být jasné, že tudy cesta nevede. Aby vůbec přežil, pil vlastní moč. Po třech dnech byl na dně – fyzicky i psychicky. Do kamene prý v té době sekal už jen proto, aby se zahřál – ve skutečné vysvobození už nedoufal. Tehdy poprvé zauvažoval o tom, že se bude muset své ruky zbavit. Zaškrtil ji kusem síťoviny a karabinou, ale to mu nepřišlo jako dostatečně dobré řešení. Navíc mu došlo, že předbíhá. I kdyby si se svým nožíkem dokázal poradit s masem – co by dělal s kostmi? Žádnou pilku po ruce neměl. Z batohu proto raději vytáhl kameru a natočil improvizované rozloučení se svými blízkými.
Mezitím ho dál udolávaly podmínky v kaňonu. Zatímco přes den tu bylo nesnesitelné vedro, v noci naopak drkotal zuby kvůli všudypřítomnému mrazu. Pátého dne se v něm ale cosi zlomilo. Začal si uvědomovat, že jestli se chce dostat ven živý, bude se muset s paží přece jen rozloučit. A kosti? Ty přece může přelomit! V ruce jsou dvě, když s rukou dostatečně škubne…
Navíc dostal spásný nápad i ohledně škrtidla. Vak na vodu, který měl v batohu, byl totiž izolovaný neoprenovým páskem. A právě ten se ukázal jako perfektní škrtidlo – mnohem lepší než jeho předchozí improvizované pokusy se síťovinou a karabinou. Ruka mu úplně zbělala. Ano, to bylo ono.
Poté vytáhl svůj malý, tupý kapesní nůž a udělal, co bylo třeba. Řezat skrz kůži nemohl, na to nůž nestačil. Místo toho prostě čepel zapíchl do masa a pak táhl. Postupoval přitom pomalu a systematicky – což je v dané situaci skoro nepochopitelné.
Ránu pravidelně prohmatával a hledal šlachy, které musel přeříznout, aby se zmrzačil pokud možno maximálně čistě a doktoři s ním poté neměli příliš práce. Velké tepny nechával nakonec, stejně jako nerv. Pižlání „běžného“ masa mu trvalo asi 20 minut. Během té doby měl halucinace, které mu nejspíš pomáhaly celou tu hrůzu přežít. Viděl například, jak si hraje se svým synem, kterého však ještě v té době neměl.
Ano, pižlání, jinak se bohužel jeho postup nazvat nedá. Celkově mu amputace vlastní ruky zabrala téměř hodinu. Ale nepředbíhejme. Když Aron přeťal první velkou tepnu, začala ruka krvácet víc. Musel tedy práci na chvíli přerušit a upravit si škrtidlo. Brzy poté však narazil na další problém – odolnou šlachu, která se noži poddat nechtěla. Vytáhl proto z batohu malé kleště a kousíček po kousíčku ji odštípával, dokud se obě části zcela neoddělily.
Někdy během téhle doby přišel na řadu i nerv. Aron věděl, že to nebude žádná legrace. Když se ho totiž během své řezničiny občas omylem dotkne, cítí neskutečnou bolest.
„Bylo to stokrát horší než všechny bolesti, jaké jsem do té doby zažil. Úplně jsem přehodnotil svou definici slova bolest.“
Tak to později řekl. Musel ale svou práci dokončit. Jakmile se trochu probral z agonie, zbavil se posledních zbytků masa i chrupavek, které ho spojovaly s uvězněnou končetinou. A konečně, po více než pěti dnech, byl konečně volný. To však neznamenalo, že byl v bezpečí.
Kdyby si ruku amputoval dřív, zemřel by
Ruku si omotal bílou nákupní taškou opět ze svých zásob v batohu, zavěsil ji na pásku a vydal se hledat pomoc. Po šesti dnech v pasti, kdy už sotva stál na nohou, se vydal na pochod. V ukrutném vedru a bez jedné ruky ušel víc než 10 kilometrů, než potkal rodinu turistů. Ti okamžitě zavolali pomoc a vrtulník ho dopravil do nemocnice. Kdyby se z kaňonu dostal o den dřív, zřejmě by to nepřežil. A to hned ze dvou důvodů: za prvé, teď měl krev kvůli dehydrataci natolik hustou, že paže nekrvácela zdaleka tak moc, jak by měla. A za druhé: ještě včera v oblasti žádný záchranářský vrtulník nebyl, ten dorazil až dnes – a právě rychlý transport do nemocnice byl tím, co ho zachránilo. Ale štěstí, nebo osud, stály tehdy na jeho straně.
Ztratil přes 18 kilo, přišel o čtvrtinu krve, ale život mu zůstal. A hlavně – neztratil chuť žít naplno (i když na krátký čas upadl kvůli ztrátě ruky do deprese). Už o dva roky později dokončil svůj malý osobní projekt a zdolal všechny coloradské čtrnáctitisícovky. Svůj příběh sepsal do knihy „Between a Rock and a Hard Place“, která se stala předlohou pro slavný film „127 hodin“ s Jamesem Franem v hlavní roli.
A víte, co je na tom všem nejdojemnější? Ty halucinace, ve kterých viděl syna, se mu splnily. Dnes je totiž otcem dvou dětí. A i když má jen jednu ruku, rozhodně má dvakrát větší srdce a vůli než leckdo z nás.
Zdroj: Autorský text
Příběhy skutečné odvahy, Bear Grylls, Jota, 2014
