Dovolená na Baltu: Co jsme to jen udělali

Vyrazili jsme na Hel. On nám tam totiž z Bohumína jezdí docela fajn spací vláček, takže když jste dostatečně rychlí, lebedíte si celkem v pohodlíčku skoro až k moři. Upřímně – první dojmy byly hrozné. Ne že bych čekala nějaký extra luxus, ale jako někde v retro hotelu jsem se taky cítit nechtěla. Ale nakonec se spalo docela dobře (spíš než postele patřily mezi spolehlivé budiče všechny ty zastávky, které jsme museli absolvovat a při nichž pralo světlo lamp až do kupé – a kdybychom stáhli roletu, tak se zase upečeme, protože klima taky nikde). Ale jak říkám – nakonec dobrý a klidně pojedeme zas.

„Je to studený. A furt vítr. Tam nejezděte,“ slýchávala jsem často. A jindy se zase ozývalo „Hele, aspoň to není jako kafe, ale koupání je na pohodičku.“ Tak co si z toho vybrat? Já se nakonec řadím ke druhé skupině. Ale vsadím se, že to bude tím, že jsme svá dítka odkojili na řekách a říčkách řítících se přímo z Beskyd a Jeseníků. A proti nim je Balt vážně teploučký (i když ten vítr je občas protivný, to je fakt). Takže pokud jste zvyklí jen na vyhřívané bazény na koupališti, tak tam zmrznete. Bez legrace. Ale máte-li za sebou už nějaké to otužování (a klidně přírodní jako my), bude to na pohodu.

V moři plave kdeco, pokud máte štěstí. Medúzy, krevetky, malí úhoři… A také foki alias tuleni. Nedělám si legraci, jednoho jsme vážně viděli. I když to tedy bylo dost na dálku a narychlo, protože lidi dvakrát nemusí. Nicméně nás to inspirovalo k návštěvě místního fokária. No a z toho mám rozporuplné pocity dodnes.

Fokárium, oficiálně Fokarium Stacji Morskiej im. Prof. Krzysztofa Skóry, je specializované zařízení, které má vlastně spíš jen takovou „podpůrnou“ turistickou funkci. Ve skutečnosti jde o záchrannou a výzkumnou stanici, která patří ke Státní mořské stanici (Univerzity v Gdaňsku). Její zakladatelé se snaží nejen o rehabilitaci tuleňů, ale také o vzdělávání veřejnosti o mořské fauně Baltského moře. A najdete ho přímo v centru města Hel.

Pokud si budete chtít dopřát stejný zážitek jako my, připravte se na dlouhou frontu. Ta se u automatů na vstupenky tvoří už tak hodinu před otevřením – a pokud chcete chytit první krmení (když jsme tam byli my, krmilo se v deset), doporučuju se do ní postavit. Počet vstupenek je totiž omezený – respektive uvnitř může být jen omezený počet lidí (podle toho, kolik bazénů s tuleni je zrovna v provozu, což se liší den ode dne – třeba podle toho, jak je čistí).

Takže se klidně může stát, že už budete ve správný čas stát u pokladen, ale dovnitř se dostanete až za půl hodiny – poté, co po krmení většina návštěvníků odejde. A výmluvy na malé děti, nevolnost a bůhvíco dalšího vám nepomůžou. Fronta je pevná a občas umí být i sprostá (obojí viděno osobně). My se nicméně postavili správně, takže jsme se dovnitř dostali včas.

Za mě velká paráda – v malém muzeu se ledacos dozvíte (kdo neumí polsky, nechť si do mobilu nainstaluje překladač a je to) a krmení také stojí za to. Při něm se totiž tuleni cvičí a vážně jim to jde. Moc s nimi nezamávají ani předměty náhodně upuštěné do bazénu nebo pokřikování nevychovaných lidských mláďátek. Ne, bez legrace – fakt jsem jim záviděla tu vodu v uších. Pro tříleťáka ječícího nonstop (a podle mě bez jakéhokoliv důvodu) fakt neexistuje omluva. Pokud by to udělaly moje děti, jsem s nimi už dávno někde jinde – kvůli nim i kvůli okolním lidem. Ale to bych asi na dovolené chtěla moc, že.

Ještě kouzelnější ale byli někteří rodiče. A to nemyslím v tom dobrém slova smyslu. Zvlášť jeden pár mi neušel – bohužel to byli taky Češi, takže se dalo docela dobře pochopit, že šlo o dospělého syna s matkou. A měl s sebou i tři dítka předškolního věku. Ty děti byly úplně v pohodě – tedy když nepočítám to, že každou chvíli chtěly něco přečíst nebo vysvětlit a z tuleňů byly nadšené. Pobíhaly od zábradlí k zábradlí a pozorovaly je, jak plavou a hrají si s kroužky zapomenutými ve vodě (protože krmení už mezitím skončilo). Bylo vidět, že táta by se jim věnoval rád, ale babička už moc ne. Zaslechla jsem dokonce, že se po něm jednou nehezky „obékla“, když se od ní vzdálil, aby přečetl dětem jednu z tabulí na plotě. Ať prý ani nezkouší nechávat ji tu samotnou v cizí zemi.

No a pak si tahle povedená babička sedla na lavičku a zapálila cigaretu. Celý areál je samozřejmě nekuřácký, ale nevypadalo to, že by to někoho vzrušovalo. Můj drahý manžel proto nelenil a zašel pro obsluhu. Ta milé babičce okamžitě vynadala. Jenže jestli si myslíte, že ta se chytla za nos, tak se pletete. Cigaretu sice típla, ale vzápětí zavelela, že se odchází, že na takovém místě nebude (ona to řekla trochu expresivněji, ale to by mi tady určitě neprošlo).

Děti protestovaly – foki se jim líbily. A věřím, že by se v areálu ještě nějakou dobu zabavily, ale babi byla nekompromisní a otec nad tím jenom krčil rameny. A já si říkám, co jsme to udělali. Ne, vážně mi těch dětí bylo líto – úplně jsme jim zkazili celý zážitek. Pořád si říkám, že jedna cigareta v tak velkém areálu by nikoho nezabila – a děti by si užily aspoň něco, co je zajímalo. Bůh ví, kam půjdou potom. Být to na mně, tak dělám, že nic nevidím. Zvlášť kdybych věděla, že to skončí takhle. Ty děti jsou vážně chudáci.

I když samozřejmě to druhé já ve mně mi říká, že manžel jednal v zásadě správně a že by se takové hulvátství nemělo tolerovat (mimochodem ta starší paní od obsluhy se na něj hezky usmála a poplácala ho po tváři, to zas jo). Ale já před sebou pořád vidím ty děti, které za nic nemohly. Je to taková hloupá rovnice a asi nemá jasný výsledek. Jedno správné řešení asi není. Nebo na to máte jiný názor? Co byste dělali na mém místě? Pořád mám z téhle dovolené takový špatný pocit, tak mi možná trochu pomůžete…

Zdroj: Autorský text, https://fokarium.ug.edu.pl/