Článek
„Ježíši Kriste,“ projelo mi hlavou, když se v krabici od bot, kterou jsem chtěla vyhodit do tříděného odpadu, něco pohnulo. Předtím totiž ležela na vrcholu odpadků v černém kontejneru – jako taková ta příslovečná třešnička na dortu. Jen ji sebrat. A já ji sebrala, abych ji dala tam, kam patří. Vypadala totiž ještě čistě.
Z krabice se dívaly oči
A málem mě trefilo. Myslela jsem si totiž, že dovnitř vběhl potkan. Těch tu máme spoustu. Fuj. Ale z úleku jsem se rychle vzpamatovala, mám trénink od kousavých křečků. Když krabici pustím, zvířeti uvnitř ublížím. To je jako s křečkem – když ho setřepete z prstu, ublížíte mu. Když mu vrátíte nožičky na pevnou podložku, většinou se pustí sám a uteče. Hodně opatrně jsem tedy položila krabici na pevnou podložku – v tomhle případě na zem vedle popelnic – a nadzvedla víko. Žádný potkan. Morče, pěkně střapaté, se zanícenými očky a zcuchanou srstí.
„Panebože, jen to ne,“ projelo mi hlavou a vážně jsem na půl vteřiny uvažovala, že bych tu krabici zase zavřela a nechala tam. Ať ji najde někdo jiný. Stydím se za to dodnes – na vysvětlenou, bylo to asi týden po tom, co naše oblíbené morčátko nepřežilo operaci. Vzali jsme si ji jako sirotka ze zverimexu, který by na Vánoce – tedy během pár dní – zůstal ve výběhu sám. Pro morče to nejhorší, co mu můžete udělat (snad kromě obilné stravy, ale o tom jindy). Byla to naše mazlivá hvězdička – nejčipernější morče z těch, která jsme měli. O hlazení si vyloženě říkala, vyžadovala ho snad i v noci. A pak jsme si všimli, že odmítá pevnou stravu. Zkrátím to – problém se zuby a absces. Veterinářka udělala, co mohla, ale morčátko to bohužel nezvládlo.
A já tu tedy před sebou měla další potenciální uzlíček problémů. Díval se na mě a přísahám, že mi jeho oči říkaly: „Hlavně mě tam nenechávej. Vem mě domů, já chci do tepla.“ Jo, to jsem zapomněla – venku bylo tak -5 °C. Jak dlouho si asi ten neznámý milovník krabic myslel, že takové zvíře může venku přežít?
Nenastydl, jupí
Tak šup, mikinu dolů, morče dovnitř. A honem do tepla. Zlatíčko, ani se nebránilo. Doma jsem zjistila, že je to kluk. Super. To se z našich holek zblázní. Putoval do karantény. Očička jsem ošetřila, jak jsem uměla, dostal spoustu sena, krapet zeleného a teplý pelíšek. Měla jsem strach, že ho budu muset dokrmovat, ale naštěstí baštil sám.
Druhý den naštěstí veterinářka zjistila, že je na tom docela dobře. Jen ty oči – a taky paraziti v srsti. No, to se stává, žádná tragédie. Jo, a 1 800 Kč v čudu. Co nadělám. Nicméně kastraci vzhledem k předpokládanému stáří tří let nedoporučila. Bylo tedy jasné, že Béďa, jak ho děti pojmenovaly, bude muset brzy z domu. Po měsíci piplání a pomalého ochočování z něj byl docela přítulný morčák. Ale nesnášel zvuk vysavače – to vždycky cvakal zuby, jak jsem to u morčat ještě nezažila. Říkám si, co asi zažil. A že bych fakt ráda dostala do ruky toho syčáka, který mu to udělal.
Teď už je Béďa v jiné rodině. Chtěli ho seznámit s mladším samečkem, ale to se nepovedlo. Naštěstí si však docela dobře vystačí sám. Má se dobře, rád se hladí, ale chovat se nechce. A s trochou štěstí má ještě tu lepší polovinu života stále před sebou.
