Článek
Každý den dokazoval, že skutečný novinář musí mít nejen cit pro pravdu, ale i kuráž postavit se systému. A také se nebát žádné těžké práce. Dnes, když má všechno v mobilu, jsou totiž některé věci mnohem jednodušší. Všechno se natáčí, sdílí, lajkuje… Ale dřív to byla poctivá dřina – bylo potřeba běhat po úřadech, číst hromady spisů a přesvědčovat lidi, aby se nebáli mluvit. Toho všeho si Josef Klíma užil za svého pestrého novinářského života dost a dost a dělal to na výbornou.
Proslavil ho pořad Na vlastní oči
Když se v roce 1994 rozjela televize Nova, málokdo tušil, že se spolu s ní zrodí i legendární investigativní pořad, který změní pohled diváků na novinařinu jako takovou. Josef Klíma u toho tehdy byl a podle všeho to rozhodně nebyla žádná náhoda, ale pořádná práce a samozřejmě i trocha toho štěstí.
Sláva z obrazovky? Ta dokáže zamotat hlavu
Vznik celého fenoménu popsal v rozhovoru takto: „Než Nova vůbec začala působit, svolal si nás Železný a mimo jiné řekl, že za čtrnáct dní budou někteří z nás slavní. Nebude to tím, co říkáme, ale jak často budeme na obrazovce. Viděl jsem v tom zpravodajství mladší kolegy, kteří tam přišli a za týden byli slavní, protože se všichni dívali na Novu, která byla puštěná v každé hospodě. Těm kolegům bylo dvacet a najednou měli pocit, že jim patří svět a začali to brát vážně. A pak najednou zmizeli.“
To se ale Klímy netýkalo. Koneckonců – už měl tehdy něco za sebou. Měl zkušenosti z časopisu Květy, psal detektivky a pomáhal zakládat i slavný časopis Reflex. Patřil ke generaci, co znala dřinu a uměla si držet nadhled. Sláva z obrazovky ho proto rozhodně neoslepila. Byl zkrátka a dobře zvyklý makat, ne pózovat.
Radek John: „Karel Gott české investigace“
Pořad Na vlastní oči brzy získal obrovskou popularitu – a s ní i cenu TýTý. Převzít ji ale chodil vždy Radek John, tehdejší hlavní tvář pořadu. A Klíma? Ten se tomu nikdy nebránil, i když se nad tím řada lidí podivovala. Radek John byl podle něj totiž takový Karel Gott české investigativní žurnalistiky.
„On splňoval atributy hrdinného a neohroženého novináře. I díky tomu, že měl za manželku filmovou hvězdu Zlatu, navíc měl takový ten odhodlaný výraz a hlas, kterým vždy něco oznamoval, jakoby vypukla třetí světová válka. V těch reportážích v lidech vzbuzoval dojem, že to má pod kontrolou. Když se mě lidé při přebírání ceny ptali, jestli mi to není líto, vždycky jsem říkal, že to máme takhle rozdělené – já pracuji a on reprezentuje. On se tomu smál, protože byl v podstatě také pohodový kluk.“
Bohužel tahle idylka nevydržela navždy. Radek John se rozhodl odejít do politiky, protože věřil, že se „to“ naučí. To se mu ale, jak víme, bohužel nepovedlo. A neúspěšně se pak pokoušel vrátit i do investigativní novinařiny – proti tomu byl mimochodem i sám Klíma. Tvrdil totiž, že kdo se jednou do politiky ponořil, ten už nikdy nemůže být nestranný.
Klímova setkání se smrtí
Není pochyb o tom, že práce, kterou si Josef Klíma vybral, je po všech stránkách nebezpečná. Smrt si na něj počíhala hned pětkrát – ale nikdy ne tak, jak byste nejspíš čekali. Poprvé jí čelil už jako dítě. Hodně totiž trpěl na bronchitidy a býval často nemocný. Z té doby si pamatuje, jak byl s maminkou v kuchyni a venku se schylovalo k bouřce.
„Najednou vidím, jak se dveřmi vplazila dovnitř světelná koule, pomalu prošla asi metr ode mě a průvanem zase vylezla ven otevřeným oknem. Byl to pro mě silný zážitek, který mi uvízl v hlavě. Ta představa se mi v životě často vracela. A po letech jsem pochopil, že to byl kulový blesk. Stačilo o tak málo a mohli jsme být s matkou mrtví.“ Popsal celý zážitek.
Podruhé se dostal do blízkosti smrti v osmašedesátém. A stačilo málo a dnes by o tom nevyprávěl.
„Stáli jsme na rohu Španělské ulice, kde tenkrát fungoval obchod s nábytkem. Výlohy už byly rozbité. Najednou začaly sjíždět tanky z kopce od rozhlasu… Stál jsem u sloupu z umělého mramoru. Tanky projely a když opadl prach, najednou jsme s hrůzou zjistili, že do sloupu vedle mě je zavrtaných několik kulek po střelbě z kulometu. Jen pár centimetrů od mého ramene! Zatímco mě kulometné střely nějakým řízením osudu minuly, dívka o kousek dál takové štěstí neměla,“ popisuje. Dodává také, že si pamatuje, jak nějací lidé vynesli její bezvládné tělo a poté přes ni přehodili státní vlajku. I na tohle si prý ve svém životě později mnohokrát vzpomněl.
Barmské vězení a smrt číhající na silnici
Možná byste si řekli, že na jednoho člověka je takových zážitků už tak akorát, ovšem ne na Josefa Klímu. V pětaosmdesátém se společně s kamarádem a fotografem Oldou vydal na cestu do Barmy. Vše se tu tenkrát hodně hlídalo a režim byl přísný. Do vězení se chodilo i za maličkosti – třeba za překročení pobytu na cestovatelské vízum. A přesně to se těmhle dvěma dobrodruhům málem stalo. A barmské vězení mělo tehdy nepěknou pověst – lidé se v něm ztráceli. Často.
Své cestovatelské dobrodružství měli tehdy spočítané doslova na minuty (aby také ne, když vízum na jejich pobyt v Barmě bylo pouze týdenní). Klíčovým dopravním prostředkem jejich plánu byl rangúnský expres, který je měl dovézt na letiště tak akorát, aby stihli potřebné letadlo. Jenže když vlak na peron přijel, byl nacpaný k prasknutí. „Okna i dveře zůstaly zavřené,“ popsal situaci Josef Klíma. Naštěstí se však jeho kamarád celé situace nezalekl. „Odhodlaně zabouchal na otevřené okno, zvědaví Barmánci ho po chvíli opatrně stáhli dolů. Olda neváhal – odstrčil je, protlačil oknem dovnitř svůj bágl, vyšvihl se za ním, otočil se a podal mi ruku. Udělal jsem to samé. Dostali jsme se do vlaku a stihli jsme i letadlo.“
Nebezpečí ovšem nečíhá jen na cizích dvorečcích, ale i na těch českých. Josef Klíma popisuje, jak se před patnácti lety vracel z Letohradu, kde měl převzít Cenu Egona Erwina Kische (mimochodem byl to za knihu Vlastníma očima). Ovšem vrátil ji, když zjistil, že stejnou cenu dostal i Ludvík Svoboda (bývalý komunistický prezident) za svou knihu Deník z doby válečné. To bylo první vzrušení toho dne, protože část lidí mu za to samozřejmě nemohla přijít na jméno.
Ovšem ještě horší zážitek si odnesl ze svého návratu do Prahy. Chtěl totiž předjet autobus – myslel si, že je to bezpečné, protože světla projíždějícího vozu byla v té době ještě daleko. Ovšem ve chvíli, kdy to udělal, se podle něj začala velmi rychle přibližovat.
„Sešlápl jsem plyn skoro až na podlahu, ale autobus rychlost neubíral. Najednou mi došlo, že nemám šanci – dopředu to nestihnu, zpátky taky ne. Bylo mi jasné, že se srazím a že se zabiju. Nebylo možné, abych přežil… Instinktivně, když už se světla přiblížila téměř ke mně, jsem prudce trhl volantem a pokusil se udělat myšku zpět do svého pruhu. Jako zázrakem jsem se dostal před autobus. Dodnes jsem však přesvědčený, že mi Pánbůh dal vteřinu navíc. Kdyby čas běžel normálně, už bych tu nebyl. Otázka je, kdy mi ji zas vezme zpátky.“
A nedávno to vypadalo, že šlo o slova skoro prorocká. Popáté se totiž Josef Klíma setkal se smrtí ve chvíli, kdy mu lékaři odoperovali nevinně vyhlížející mateřské znaménko, u kterého se však prokázalo rakovinné bujení. Mluvili tehdy jen o týdnech, možná měsících života. Diagnóza blízké smrti se naštěstí nepotvrdila. Tak doufejme, že má tenhle doyen české investigativní žurnalistiky ještě na nějaký čas „vybráno,“ jak se říká.
Zdroj: Autorský text
Vlastníma očima, Josef Klíma, Andrej Šťastný, 2009
Josef Klíma: Tváří v tvář zločinu přehled, Karolína Lišková a Josef Klíma, Talk, 2025
