Článek
V nakupování si zrovna moc nelibuju. Umím si představit mnohem víc zajímavých věcí, kterými bych mohla trávit volný čas. A i když mě občas pobaví třeba lidé u samoobslužek, stejně si za tímhle názorem stojím. Ovšem paradoxně se stejně musím touto činností zabývat několikrát do týdne – ono slevy se totiž samy neoběhají a doručování až domů od on-line supermarketů je sice fajn, ale na můj vkus stejně v mnoha ohledech drahé (byť výjimky se najdou).
Krást se nemá – ale co když je to každému fuk?
O krádežích v obchodech už toho byla napsána spousta. Jak jsem si všimla, poslední dobou bývají na pranýři nejčastěji maminky, které si dovolí dát svému dítěti ještě před pokladnou kousek rohlíku, aby ho trochu zabavily a odlákaly od všech těch barevných zajímavých věcí všude okolo.
„To za našich časů nebývalo,“ nese se od starších ročníků. A další, včetně mě, jim oponují. Rodiče mě ujistili, že to s námi dělali taky – půl rohlíku se pak šouplo do pytlíku, aby se na to u pokladny nezapomnělo, a bylo to. Později, když se narodila sestra, byly v pytlíku ty půlky dvě, aby se u pokladny nezapomněly nahlásit dva rohlíky. Ono nakupování se dvěma dětmi je občas šrumec a dvě poloviny rohlíku prodavačku zaručeně upoutají, takže se vás prostě na správný počet zeptá. Hotovo. Tečka. Ale kdyby se v obchodech kradly jen rohlíky, to by nám bylo krásně. Ale ono je to horší.
Upozornila jsem a nic se nestalo
Mám ty zkušenosti z více stran. Jako prodavačka v malém obchůdku jsem se každý leden děsila, kolik zase bude po inventuře manko a kolik nám strhnou z výplaty (vydržela jsem tam dva roky, protože fér to rozhodně nebylo). A jako zákaznice jsem se o pár let později pokusila na takové praktiky upozornit.
Měla je na svědomí parta mladíků, které nenapadlo nic lepšího, než si pod bundu nacpat nějaký ten alkohol. Jeden je takříkajíc kryl – ten si nesl pěkně v košíku několik pytlíků chipsů, které pak hodlal u pokladny zaplatit. Viděla jsem to a upozornila na to ochranku.
Poděkovala mi, ale moc nadšeně se netvářila. A tak jsem si vpovzdálí počkala na to, co se bude dít. A víte, co? Nedělo se nic. Skupinka poté prošla pokladnou, zaplatila ty chipsy a bylo. To pak člověka raz dva přejde chuť něco hlásit. A na ony mladíky jsem si sama vážně netroufla. Koneckonců – od toho tu přece nejsem. A co byste dělali vy?
Zdroj: Autorský text
