Článek
Žiju v oblasti, kde se teď vlčí téma hodně řeší. Tak poslední tři roky určitě. Stačí vyjet za pár kopečků a jste přímo ve vlčím teritoriu. Občas si ale říkám, že ti lidé vážně neví, co chtějí.
Podívaná to není pěkná, uznávám
Zima je vůči těmhle nádherným šelmám trochu nepřívětivá. Zatímco běžně v lese zbytky jejich kořisti jen tak nenajdete, pokud nemáte vážně štěstí, v zimě stačí na sněhu jít po červených stopách. Vlci jsou učenliví. Vědí, kde se kořist shromažďuje, a počíhají si tam na ni. Kousek od krmelce tak můžete na podobné drama narazit, ani nevíte jak. Ne, že by se odehrávalo přímo před vámi, ale zbylé stopy bývají více než výmluvné.
Zase vyžrali koloucha, to snad není možné
Takové nálezy se samozřejmě hlásí a shromažďují. Ale zatímco já považuji takový nález za pozitivní, protože vlci přece dělají, co mají a redukují přemnoženou zvěř, jiní takový názor nesdílejí. „To už je letos osmý vyžraný kolouch. Přemnožení jsou, dejte na mě. Tohle nedopadne dobře, střílet by je měli,“ řekl nedávno další dobrovolník. Takový svéráz, ale jinak fajn.
„To mají lovit ovce nebo co?“ rýpnul si jiný a už to jelo.
„Jsou přemnožení. Za chvíli nám tu žádnou zvěř nenechají a pak půjdou po nás,“ nedal se svéráz.
„No na vás by si toho moc nevzal, se na sebe podívejte,“ dostalo se mu obratem odpovědi a taky smíchu. Jenže jak se ukázalo v sále, tenhle nemilovník přírody nebyl sám. Jel mi vlak, tak nevím, kdo nakonec přehádal koho, ale vážně to nechápu. Máme tu vlky. Víceméně dělají, co mají. Hurá. Co tedy ještě chceme víc?
