Článek
Vše prý podává z pohledu dlouholetého zaměstnance, který si s oběma pány „užil svoje“, jak se říká. A o své zážitky se neváhal podělit.
Jsou to oba egomaniaci
Na svém facebookovém profilu nenechal ani na jednom z exředitelů doslova nic suchou. „Z mého pohledu jsou na tom oba pánové stejně, pokud jde o péči o vlastní ego. Fejk je více narcis, Bobek více megaloman,“ napsal. A nakonec ještě dodal: „Strávil jsem v zoo dlouhých jednadvacet let a byl to bez nadsázky dream job.“
Pokud se však milý čtenář začte dále, zjistí, že Petr Fejk vyšel z toho přece jen o něco lépe – alespoň z Vítova pohledu. „Některé věci dramaticky přehrával, nezřídka teatrálně opouštěl zasedačku a rušil náhle poradu, když nebylo po jeho. V tom si byli podobní. Zároveň však jindy dokázal lidi pochválit, zapojit smysl pro humor, odlehčit situaci, bravurně se chovat vůči partnerům zoo. To Bobek moc neuměl. Fejk o svátcích ani v noci nevolal,“ zmínil mimo jiné.
A shrnul také pozitiva i negativa působení obou exředitelů, a to poměrně stručně. „Fejk dal zoo novou tvář a nastolil vstřícnou komunikaci s návštěvníky, Bobek měl úspěchy se zahraničními in situ projekty na záchranu ohrožených druhů. Oba dali zoo strašně moc, oba však byli i velkou brzdou díky svému egu,“ nechal se slyšet.
Jaký byl Petr Fejk
A jak se k tomu všemu má postavit obyčejný občan, který viděl pražskou zoologickou zahradu tak nanejvýš z pozice návštěvníka? Tady nezbývá, než sbírat zkušenost očitých svědků. A právě jednu takovou mám. Pana Petra Fejka jsme s rodinou potkali. Je to už dávno – v té době byl ještě ředitelem. A upřímně – jako první nás zaujalo jeho chování, teprve později jsme zjistili, kdo to je.
Nejznámější tváří pražské zoo jsou aktuálně určitě gorily
Před námi totiž šli dva pánové. Jeden víc povídal, druhý spíš poslouchal. A právě ten, co povídal a pořád něco ukazoval, se čas od času svému doprovodu také omluvil. A to proto, aby se mohl sehnout pro nějaký odpad, co se povaloval po zemi po nějakých neukázněných návštěvnících. Ten pak vyhodil do nejbližšího koše a pokračoval v chůzi.
Po pár minutách se nám povedlo oba pány předběhnout (ne doslova, samozřejmě), protože se zastavili u jakési cedule (co to bylo za text, už po mně po takové době vážně nechtějte). A když jsme je míjeli, nemohli jsme být víc překvapení. Tím vícemluvným a odpadky sbírajícím nebyl totiž nikdo jiný než tehdejší ředitel zoo Petr Fejk. Dělal to docela nenuceně, skoro jako rutinu. Asi to považoval za stejně běžné jako třeba kydání výběhu u slonů (což nevím, jestli kdy osobně dělal, ale chápeme se, že?).
A právě tohle se mi tentokrát z návštěvy téhle zoo zapsalo do paměti ze všeho nejvíc. Jak říkám, do vnitřního fungování zoo nevidíme, ale minimálně z lidského hlediska za panem Fejkem stojím. Na jeho zoo mu totiž rozhodně záleželo.
Zdroj: Autorský text a zkušenost
