Článek
Tenhle příběh mám od kolegyně – přednášela ho na sympoziu. A dodnes ho používám jako příklad toho, jak málo někdy stačí k tomu, aby se věci hnuly tím správným směrem.
Jako malý byl hodný, ale potom…
Přijali jsme klienta. Osmnáctiletého klučinu s PAS (poruchou autistického spektra, kdo by nevěděl). Měl k tomu ještě pár dalších diagnóz, ale to pro náš příběh není podstatné. Rodiče si ho brávali domů na víkendy, protože sami se o něj prý už postarat nezvládali. Býval prý takové hodné, milé dítě, ale v posledních dvou letech se příšerně zhoršil a záchvaty agrese a ničení věcí už se prý nedaly ustát.
Pár z nich jsem pak u nás viděla na vlastní oči. Jde o ten typ stavu, kdy se k nemocnému bojíte byť jenom přiblížit, natož s ním nějak pracovat. Klučina se při nich chytal za čelist, mlátil do všeho okolo sebe, řval, a nakonec skončil v uplakaném klubíčku…
Stačila jedna návštěva zubaře
Kolegyně už neví, koho to tenkrát napadlo – ale s klientem bylo třeba hodně bojovat při čištění zubů. On si je totiž čistit nechtěl vůbec, a když už jste ho přemluvili, stejně to moc dlouho nevydržel – a kolikrát po tom následoval i onen záchvat. Zeptali se rodičů, kdy byl klučina naposledy u zubaře – a prý někdy v pěti letech, od té doby to už nešlo.
Aha. Domluvilo se tedy vyšetření pod narkózou. A co myslíte – měl ho tam. Zub kazisvět, který mu způsoboval příšerné bolesti, které sám nedokázal popsat, a proto reagoval tak, jak reagoval. Zub šel ven, pár dalších, které už taky nevypadaly nejlíp, bylo ošetřeno…
A klučinu, který se nám potom na lehátku probudil, byste nepoznali. Pár záchvatů ještě měl, asi jak dozníval ten nepříjemný pocit (protože analgetiky jsme ho zásobovali), ale brzy už nebylo po žádném záchvatu ani památky. Rodiče ho zase mají doma a k nám chodí občas na návštěvu v rámci odlehčovací služby. Stal se z něj milius, který by zase ani mouše neublížil. A dva roky trpěl jen proto, že nikoho nenapadlo podívat se mu do pusy. Ano, i na takových maličkostech leckdy záleží. A je dobré na to pamatovat.
