Článek
Když tenhle pořad vtrhl na televizní obrazovky poprvé, způsobil menší pozdvižení. Tolik vulgarit (byť vypípaných nebo vysílaných až po 22. hodině) aby v jednom pořadu člověk pohledal. Jenže to mělo i pozitiva – spoustu lidí konečně napadlo, že by si taky nemuseli nechávat v restauraci všechno líbit. Že je možné jídlo vrátit, když je špatné, nebo ho prostě odmítnout a nezaplatit.
Neříkám, že se do té doby nenašli žádní jedinci, kteří to nezkusili, ale masivně se to začalo objevovat právě až po Ano, šéfe. Aby bylo jasno – podložené tvrdými daty to nemám. Jen co jsem tak pochytila z chování okolí. Tak mi schválně do diskuze napište, jestli to taky pozorujete.
Nový Pohlreich je vlastně pořád ten starý
Jak jsem psala, Zdeněk Pohlreich je prostě svůj. A tak nějak na tom nehodlá nic měnit. Otázku, kolik z toho mu předepisuje scénář, tady řešit nebudu. Protože ani já to nevím. Na diskuzích jsem četla ledacos, ale on si taky na internet může napsat kdo chce a co chce.
Nicméně jednu osobní zkušenost mám – z jednoho festivalu, kde vařil už ani nevím co. Ochutnávka se na mě nedostala, zato jeho hláškám jsem se smála ještě druhý den. A nic přehnaně vulgárního jsem taky neslyšela. Těžko říct, jestli to bylo způsobeno množstvím malých dětí v publiku anebo právě tím, že tu nebyly žádné kamery.
Nicméně v televizi je Zdeněk pořád pořádně sprostý. Už ani nevím, kolik pípnutí jsem za první díl napočítala, ale deset to bylo určitě. Vadilo mi ale něco jiného.
Cibulové kroužky byly na menu taky, Pohlreich je dělá v pivním těstíčku
Lidi to prý nechtějí – vážně?
Nebo spíš Pohlreichovi to vadilo – šlo o katův šleh. Znáte to, takové ty trochu ostřejší masové nudličky se zeleninou, co najdete v každé poctivé hospodě. Ano, uznávám, že nepoctivý hospodský do nich dokáže nacpat ledacos a leckde se vaří proto, aby se využily zbytky. Jenže kdo to umí, ten i tak hostům donese na stůl perfektní jídlo.
Asi nebude náhoda, že v restauraci, kam chodíme, vždycky zmizí z denního menu jako první, pokud jsou zrovna v nabídce. Takže když slavný kuchař tvrdí, že katův šleh je třeba z jídelníčku vyštípat, protože by si ho zkrátka a dobře v dobré restauraci už dneska nikdo nedal, je podle mě prostě nesmysl.
Asi by měl občas zkusit zajít i do obyčejných podniků a ne jen do těch, kam se normální člověk nepodívá ani o kulatých narozeninách, protože by se prostě nedoplatil. A mimochodem – ta scéna s libereckým hokejovým klubem, který se v restauraci nadlábne a pak daruje majiteli permanentky na své zápasy (protože si je chudáček asi nemůže pořídit, když přece ta jeho restaurace tak prodělává), sálá trapností na sto honů. Ono se sice říká, že špatná reklama je taky reklama, ale tady vám teda nevím. Vypadá to jako naaranžované – ne, přímo to na diváka v tomhle ohledu křičí. Koneckonců, on by o tom stejně asi nikdo nepochyboval – ale určitě to šlo do pořadu zakomponovat nějak líp, citlivěji… Nevím, no.
Každopádně ještě pár pokusů tomu dám. Ona ta televize se dá přepnout vždycky. Ale má to pro mě takovou hořkou pachuť. Zdeněk učí restaurace, jak se vyvíjet, ale sám podle mě pořád zůstává na jednom místě. Jak to bylo s tím kázáním o vodě a pití vína?
Autorský text, napsáno na základě shlédnutí 1. dílu 9. řady pořadu Ano, šéfe na kanálu Prima+
