Článek
Druhou zářijovou sobotu zažila obec Kladruby nad Labem něco, co se jen tak nevidí. V rámci rodinného dne Kladruby naruby se totiž podařilo do historických análů zapsat nový český rekord – poprvé v historii bylo totiž předvedeno čtyřiadvacetispřeží starokladrubských koní. Je to tady už taková tradice – laťka se posouvá stále výš (za pár let se tak můžeme těšit možná i na 26spřeží). Ale to nic nemění na tom, že šlo o podívanou opravdu fantastickou.
Program plný zábavy i tradic
Akce odstartovala po obědě koncertem dětské kapely Písničková revue, následoval koňský fotbal v podání studentů místní střední školy a samozřejmě také nezbytné ukázky voltiže, kterou jsou Kladruby známé. Pokud nevíte, co to je, tak nejlépe to asi lze popsat jako směs gymnastiky, aerobiku a tance, provozované na koňském hřbetě. Vlastně jsou to tak trochu cirkusové kousky a bez absolutní důvěry jezdce a koně to prostě nejde. Jestli někdy budete mít příležitost se na něco takového podívat, určitě si ji nenechte ujít. A pak už přišel zlatý hřeb – rekordní spřežení.
Po náročném výkonu je třeba se trochu zklidnit
Nový rekord v přímém přenosu
Na závodišti se divákům naskytl dechberoucí pohled. Já byla bohužel hodně daleko, takže vám ani neukážu vlastní fotku tohohle zázraku, ale opravdu to stálo za to. Pod vedením zkušeného vozataje Jiřího Nesvačila juniora vyjelo na plochu 12 párů koní – 12 běloušů a 12 vraníků. Ano, kladrubáci opravdu existují i v černé barvě – tedy vlastně v mnoha barvách (a to zejména dříve), přičemž ti černí se používají třeba k tažení pohřebních vozů významných osobností (posloužili tak například i Václavu Havlovi, i když on sám hřebčín nikdy nenavštívil).
A dohromady to vypadalo opravdu efektně. Byli zapřaženi do tzv. domina, přičemž celé spřežení měřilo 38 metrů. Opratě, které kočí držel v rukou, měly úctyhodných 300 metrů délky a vážily přes 52 kilogramů, jak informoval přítomný komentátor.
Na zapřažení se podílel tým desítek pracovníků z kladrubského hřebčína i dalších stájí. Jmenovali je tam, ale už si to přesně nepamatuji – nicméně rozhodně nejde o jednoduchý počin. A přítomen byl také komisař z Agentury Dobrý den, který nově stanovený rekord oficiálně potvrdil.
Po ránu bylo lidí pomálu
Překonání starého maxima
Tímto výkonem byl překonán dosavadní rekord z roku 2008, kdy Petr Vozáb zvládl zapřáhnout dvaadvacet koní. I to byl rozhodně úctyhodný výkon – ale přece jen, 24 je 24 (alespoň jim pěkně vyšlo rovnoměrné střídání barev – bílé ani černé nebylo ani moc, ani málo). Nový rekord sledovalo přímo na místě kolem 5 tisíc návštěvníků, mezi nimi i ministr zemědělství Marek Výborný, který nad akcí převzal záštitu spolu s radním Pardubického kraje Romanem Línkem.
Ale to už odbíhám. A protože šlo o rodinný den, tak příjemné odpoledne zpestřilo i loutkové divadlo, koncert kapely Stresor a také nejrůznější ukázky řemesel. Tady jsem litovala, že už mám děti velké a nešly se mnou – dřív je tohle vždycky hodně bavilo.
V Kladrubech ráda pobývala i Sissi
Ne úplně dobrá zpráva pro milovníky koní
Akce to byla opravdu fantastická, ovšem s jedním nečekaným zádrhelem. Tatínek totiž musel nosit celou dobu ruce v kapsách. Abych to vysvětlila: jako milovníka koní (jeho tátu ještě dřív pracovní valaši vozili na pole a společně orali sousedům pozemky snad všech druhů a velikostí) ho to k nim samozřejmě táhlo. Chtěl by si je pohladit, promluvit s nimi – tak, jak to dělával, když byl malý. Na slušnou žádost byli ale koňáci neoblomní. Mají to prý zakázáno shora – na koně nikdo sahat nesmí. A to i když jsou přátelští a kontaktní. Bohužel je to tak – a stejný pokyn dostanete, i když půjdete přímo na prohlídku stájí v Kladrubech. A vše se pečlivě hlídá.
Jedné dámy se pak tatínka trochu zželelo, protože viděla, jak moc to s ním cuká, a poradila mu, ať si prostě strčí ruce do kapes a nechá je tam. Vyhnou se tak prý oba nepříjemné situaci. Inu, jako rada to zafungovalo (a taťka rozhodně nebyl jediný, kdo se podle ní zařídil) – ovšem každý milovník koní by nad něčím takovým zaplakal. Doma jsme se sice shodli, že to úplně chápeme, protože lidé jsou v dnešní době nevyzpytatelní a nikdy nevíte, co udělají, ale líto nám to samozřejmě bylo. Takže pokud se budete někdy chtít na kladrubáky podívat na vlastní oči, pamatujte si, že jsou opravdu jenom na koukání. Sahat se na ně nesmí. A kdo by měl přece jen moc velké nutkání, ať si dá ruce do kapes. Bohužel doba už je taková.
Autorský text
Starokladrubští koně v ČR, Jiří Machek, Dalibor Gregor, 2020
