Článek
Lícová strana byla z hedvábí, rubová z bavlny. Zvenku lesk a prestiž, u těla povolený materiál. Britské muzeum ve svém katalogovém záznamu potvrzuje tuto dvojí strukturu jako klíčový rys tkaniny.
Mašrú: pět set let staré řešení náboženského dilematu
Mašrú se tkala po staletí v Indii a na Blízkém východě. Její centra, především Patan a Mandví v Gudžarátu, zásobovala mughalské dvory i obchodní sítě po celé Asii. Pak přišla industrializace. Levnější strojové tkaniny, později umělé hedvábí místo pravého, vytlačily mašrú na okraj trhu. Znalost přežila jen v hrstce dílen.
V Pákistánu nedávno proběhl tříletý pokus designérky Fattimy Noor a řemeslníka Ibrara Hassana o obnovu tradice mašrú. Jak popisuje magazín Garland, jde spíš o designérský a řemeslný experiment než o plošný návrat, ale i takový pokus ukazuje, že zájem existuje. Problém není v tom, že by nikdo nechtěl mašrú nosit. Problém je, že téměř nikdo neumí mašrú utkat. A nejde o jedinou „zapomenutou“ látku, která má stejný problém.
Telia Rumal: šátek, který žádný stroj nenapodobí
Telia Rumal je dvojitá ikatová tkanina z Ándhrapradéše, kde se příze nejprve namáčí v ricínovém oleji, pak opakovaně barví technikou vyvazování a teprve nakonec tká. Výsledkem je šátek s charakteristickým geometrickým vzorem a specifickým leskem, který nelze dosáhnout jiným postupem. Portál Asia InCH popisuje techniku jako mnohakrokový, časově mimořádně náročný proces.
Dnes tradici drží malý počet rodin v obci Puttapaka. V září 2021 získala Telia Rumal zeměpisné označení (GI) od indického úřadu duševního vlastnictví, formální uznání, že jde o unikátní regionální produkt. Jenže papír tradici nezachrání, pokud chybí další generace tkalců. Strojová výroba nedokáže replikovat olejovou úpravu ani ruční ikat a mladí lidé odcházejí za jistějším výdělkem.
Zdroj: Autorský text a odkazy v textu
Encyklopedie textilních materiálů, Gail Baugh, 2012, Slovart
