Článek
Evropa leží u nohou francouzského císaře a jeho dvůr se chystá oslavovat velkolepým honem. Organizací pověřil maršála Louise-Alexandra Berthiera, svou pravou ruku a zároveň držitele funkce Grand veneur, tedy muže odpovědného za veškeré císařské lovy. Berthier disponoval aparátem, personálem i rituálem. Měl všechno – až na jednu maličkost: správné králíky.
Tisíc králíků, žádný útěk
Podle nejcitovanějšího pramene, pamětí generála Thiébaulta vydaných roku 1893, se hon odehrál v Berthierově parku nedaleko Paříže, pravděpodobně na panství Grosbois.
Scéna měla vypadat jako klasický uzavřený hon: zhruba tisícovka králíků vypuštěná z klecí, lovci v pozicích, císař s puškou uprostřed. Jenže v okamžiku, kdy se klece otevřely, se zvířata jaksi nezachovala podle předpokladů, aby se tak řeklo. Místo aby se rozprchla do křoví a poskytla lovcům sportovní zážitek, zamířila rovnou k lidem. Nejprve v malých skupinkách, pak v rostoucí vlně. Králíci se tlačili k Napoleonovým nohám, naráželi do něj, lezli mu po botách. Císař ustupoval. Doprovod se je snažil odhánět, avšak bez úspěchu. Napoleon nakonec opustil místo v kočáře.
Dobová karikatura
Domácí versus divoký: detail, který změnil všechno
Příčina se vyjasnila rychle. Berthierův člověk pověřený nákupem zvěře nesehnal divoké králíky z odchytu, ale nakoupil domácí jedince z králíkáren. A to představuje zásadní rozdíl.
Divoký králík má silně vyvinutou útěkovou reakci a při kontaktu s člověkem okamžitě mizí. Domestikovaný králík se naopak chová klidněji, člověka si spojuje s pozitivními podněty, zejména s krmením. Odborná literatura potvrzuje, že u domácích králíků je strach z lidské přítomnosti výrazně nižší a že opakovaná manipulace tento efekt ještě posiluje. Když k tomu přičteme detail, který Thiébaultova verze zmiňuje – že králíci nebyli před honem nakrmeni – výsledek byl předvídatelný. Zvířata neviděla lovce, viděla krmiče.
Nebyl to tedy žádný záhadný zvířecí odboj. Šlo o přirozené chování zdomácnělých tvorů, zasazené do kontextu, kde ho nikdo nečekal.
Berthierovo selhání, Napoleonův trapas
Odpovědnost za tohle faux pas padá jednoznačně na Berthiera. Funkce Grand veneur nebylo jen dekorativní označení, zahrnovala organizaci lovů, rozmístění střelců, pozvánky i provozní dohled. Berthier řídil desítky císařských honů ročně. Podle odborných prací máme z tisku doloženo nejméně 96 Napoleonových lovů, dalších 101 z archivů. Napoleon lovil téměř každý týden – nikoli primárně z vášně pro myslivost, ale kvůli pohybu, reprezentaci a panovnickému rituálu. Králičí hon nepředstavoval žádnou kuriozitu mimo běžný program, tvořil součást zaběhnutého systému.
A právě proto tak vynikl. Perfektně fungující aparát selhal ve chvíli, kdy se spletl úplně základní prvek. Berthier nedodal zvěř, dodal domácí mazlíčky. Místo inscenovaného vítězství dostal císař inscenovanou potupu. A dobový tisk mu to samozřejmě dal náležitě sežrat, jak se říká.
Berthierova kariéra ale kupodivu nijak neutrpěla. Maršál zůstal Napoleonovou pravou rukou, sbíral další pocty i funkce. Tak alespoň pro někoho dopadla tahle směšná historická epizoda docela dobře.
Zdroje info:
https://books.openedition.org/enc/10798
https://www.napoleon.org/en/magazine/places/chateau-de-grosbois-napoleonic-museum/
https://youtu.be/K6ZKjgriqPY?si=JrexE2i0aL4_I4VW
