Článek
Právě on totiž v létě 1963 zavraždil u Pardubic dva školáky. Jen u toho však nezůstalo – jakkoli byl tento čin děsivý, není divu, že se jeho jméno rychle stalo synonymem pro čiré zlo. Není divu, že případ otřásl nejen vyšetřovateli, ale i veřejností.
Kdo byl Josef Kulík: kluk s dětstvím bez lásky
V září 1930 se v Želevicích nad Ohří narodil chlapec, který bohužel běžné rodinné zázemí vůbec nepoznal. Matka brzy zemřela, otec – popisovaný jako surový a primitivní ošetřovatel dobytka – syna zanedbával a zneužíval. Malý Josef tak během svého dětství vystřídal několik pěstounů a dětských domovů. Ovšem už jako puberťák se dostával do problémů; od šestnácti let stával opakovaně před soudy za krádeže a výtržnosti. Dobové instituce si s ním nevěděly rady, což se mělo ukázat jako osudový problém.
První útok nožem a patnáct let natvrdo
Zodpovědné instituce ho totiž mohly zastavit včas – tedy ještě předtím, než vůbec vzal někomu život. V září 1951 se totiž v Dobršíně na Sušicku pokusil Kulík zavraždit Růženu Votavovou. „Měl jsem pocit, že do ní musím bodat,“ vypověděl později. Jeho motiv se však nikdy věrohodně neobjasnil. Bylo jasné, že asi nebude tak úplně v pořádku, a soud ho poslal na 15 let za mříže.
Ve vězení si ovšem odseděl jen deset let. Dnes to vypadá nepochopitelně, ale přestože šlo o násilníka s výrazně problematickými sklony, byl v roce 1961 za „dobré chování“ podmínečně propuštěn. Nikdo tehdy nenařídil hlubší psychiatrické posouzení – a právě tohle byl počátek tragédie, která se odehrála o pár týdnů později.
Jak slušný voják dostal osudový opušťák
Po propuštění z vězení Kulík narukoval k odloučenému útvaru v Přelouči. Bylo mu tehdy 32 let. Na první pohled působil spořádaně: žádné excesy, naopak si vysloužil kázeňskou pochvalu a dokonce třídenní opušťák (25. července 1963). Vypadalo to, že ho vězení opravdu napravilo, navíc většina jeho kolegů o jeho minulosti vůbec nic netušila.
Kulík se však k útvaru nevrátil. Na zpáteční vlak sice nastoupil, ovšem cílovou zastávku přejel (zda záměrně nebo omylem, to nevíme). Každopádně vystoupil až v Pardubicích a začal se potloukat kolem nádraží. Přespával v odstaveném vagonu a přemýšlel „co dál“. A bohužel to vymyslel.
Dvojnásobná vražda u Labe
Bylo pondělí 29. července 1963. Na útvaru už začali Kulíka hledat, ale jemu to bylo jedno. Zaujal ho totiž někdo jiný – dva kamarádi ze Svítkova, Vláďa (6) a Olin (9), kteří si toho dne vyrazili na kolech k Labi. Těšili se na zajímavé prázdninové dobrodružství, ke kterému patřila i pytlačka s udicí a prozkoumávání odstavených vagonů. Nebylo by to nic neobvyklého. Ani toho bezdomovce, který je pozval k sobě do obytného vozu, se nebáli. A to byla chyba. Kulík vytáhl nůž a sekeru a oba chlapce brutálně napadl a zavraždil.
Podrobnosti, které se dochovaly v protokolech, jsou i po letech těžko sdělitelné. Kulík totiž později vypovídal poměrně podrobně a bezcitně. Na místo se později vrátil. Manipuloval s těly a jejich části zneuctil způsobem, který odborní znalci posléze označili za jednání sadistického homosexuálního pedofila s prvky kanibalismu.
Večer téhož dne nahlásili rodiče a prarodiče, že se chlapci nevrátili domů. Začalo rozsáhlé hledání, přičemž jako první padlo podezření na řeku. Bohužel by nešlo o první milovníky vody, kteří se v její náruči utopili. Pravda však byla mnohem horší.
srpna objevili kriminalisté u náspu odstavené koleje Vláďovo kolo. Při prohlídce obytného vagonu – otevřeného páčidlem – je doslova omráčil hnilobný zápach a hejna much. Netřeba psát, z čeho obojí pocházelo. Pohled, který se jim naskytl, byl opravdu hrůzný.
Okolí bylo důkladně propátráno – vojáci pročesávali křoviny, do vzduchu vzlétly dvě helikoptéry a na místo dorazil také soudní lékař Dr. Beran. Jeho předběžný závěr zněl takto: „Brutální násilná smrt, pachatel nejspíš mladší, fyzicky velmi zdatný, motiv sadismus či pohlavní deviace.“
Usvědčil ho deník
Ve stejný den – 2. srpna 1963 odpoledne – došlo o více než sto kilometrů dál na Litoměřicku k události, která s vyšetřováním zdánlivě vůbec nesouvisela. Traktorista František Šifalda totiž přejel při práci na poli u Brníkova spícího muže. Hádáte správně – byl to Josef Kulík. Těžce zraněného odvezli do nemocnice v Roudnici nad Labem. Lékaři rychle zjistili, že jde o vojenského zběha, po němž se už mezitím pátralo.
Zprvu nebyl schopný výslechu, to však kriminalistům nevadilo. Prohledali jeho věci a našli v nich zápisky, které zločin u Labe detailně popisovaly. Následné otisky prstů, stopy obuvi a svědectví několika osob, které ho v inkriminovaný den u vagonů viděly, pak už byly jen onou příslovečnou třešničkou na dortu.
Vyšetřování a doznání: „Svého činu nelituji“
Když to zdravotní stav dovolil, byl Kulík vyslechnut. Zpočátku zapíral, pod tíhou důkazů se však 13. srpna 1963 doznal. Popisoval přitom výbuchy vzteku a uváděl „pohnutky“, které byly podle znalců jednoznačně sexuálně motivované. Ve výpovědi zazněla i věta, z níž dodnes mrazí: „Svého činu nijak nelituji.“
Vyšetřovatelé zjistili, že mají před sebou opravdovou zrůdu, a snažili se zjistit, zda nemá něco společného i s dalším hrůzným zločinem – zabitím a rozčtvrcením Rity Černé-Fischerové nalezené v nádrži u Kladna (červenec 1963). Podoba zranění a načasování vedly k hypotézám, že pachatelem mohl být právě Kulík, jenže se to nepodařilo prokázat. A on sám se k ničemu dalšímu přiznat rozhodně nehodlal.
Vzhledem k tomu, že šlo o vojáka základní služby, převzala si celý případ vojenská prokuratura. Proces byl neveřejný – jednak kvůli brutalitě, jednak kvůli tehdejším politickým okolnostem, které přece nemohly připustit, že by voják ČSLA páchal takové zločiny. A 20. prosince 1963 padl jediný možný rozsudek: trest smrti oběšením (za své činy byl totiž Kulík podle znalců plně zodpovědný). Rozsudek byl vykonán 7. února 1964 v 8:45 na Pankráci.
Mimochodem mezi lidmi kolovalo o celém případu tenkrát mnoho historek: „Dodnes si vybavuji kolující informace, že jednomu z kluků hrůzou zbělely vlasy a vypadal tím jako šedivý stařec - logicky to měl být Vláďa, který, marně schovaný na palandě, kde se předtím Kulík povaloval, byl svědkem zabití kamaráda Olina, nebo že jakousi speciální technologií - těžko od FBI, kriminalisté identifikovali pachatele podle jeho podoby, zachycené a neznámo jak uchované na sítnici jednoho z chlapců,“ vzpomíná jeden z pamětníků.
Místo činu dnes: pomníček zmizel, zapomenout ale nesmíme
Prostor u Labe mezi Pardubicemi, Rosicemi a Svítkovem se dnes značně proměnil. Zarostlé meandry, náspy a staré vlečky tu poměrně nedávno nahradily silniční estakády a hojně využívané dopravní uzly. A malá mramorová deska, která léta připomínala památku Vládi a Olina, už na místě není. Přesto tudy den co den projíždějí tisíce lidí. Pokud tudy pojedete i vy, připomeňte si alespoň letmo ty dva kluky, kteří se jen chtěli po prázdninách vrátit domů – ovšem osud v jejich případě rozhodl jinak.
Zdroj: Autorský text
Nejděsivější československé zločiny, Jaromír Slušný, XYZ, 2012
