Článek
Psal se 29. červen 1995, když se v jihokorejském Soulu během několika málo sekund zřítilo severní křídlo obchodního domu Sampoong. Jednalo se o jeden z nejhorších typů zřícení vůbec – tzv. dlaždicový kolaps. Začal nahoře v 5. patře a cestou drtil všechno pod sebou. Byla to jedna z největších tragédií způsobených člověkem v dějinách země – zahynulo 502 lidí, téměř tisíc dalších utrpělo zranění a šest osob se už nikdy nenašlo.
Čtyři, vlastně pět… a neštěstí bylo na světě
Ovšem kořeny neštěstí sahaly, jak už to tak bývá, o mnoho let zpátky. Původně byl totiž celý dům plánovaný jako obyčejný čtyřpatrový komplex s byty nebo kancelářemi. Jenže předseda představenstva, který měl celou výstavbu na starost, pan I Čun, zatoužil po něčem honosnějším – po luxusním obchodním a zábavním centru.
Rozhodl se tedy pro změny v už hotovém projektu (zkrátka a dobře se mu nechtělo investovat do vypracování zcela nového, to by bylo prostě příliš drahé) a přidal i páté patro. A když mu stavební firma odmítla takovou úpravu provést bez zesílení konstrukce (což byl samozřejmě zcela logický argument), jednoduše ji vyhodil a našel si jinou. Ta jeho přání splnila a kývla mu i na další úpravy. Nejspíš si říkali něco o tom, že peníze nesmrdí (jestli tedy v Koreji nějaké takové přísloví mají).
Páté patro – tichý hrob budovy
Nově přistavěné patro mělo původně sloužit jako kluziště nebo obchod s hračkami. To by ještě šlo, přece jen – budova nějaké ty rezervy v nosnosti měla. Nakonec tam ale otevřeli osm restaurací. A to byl průšvih. Nejen, že se k tomuto způsobu použití váže poměrně těžké vybavení (stačí si jen vybavit váhu všech kuchyňských spotřebičů – a teď si to mnohokrát znásobte), ale aby se zákazníkům dobře sedělo na zemi po korejském způsobu, muselo se přidat i podlahové vytápění. To však znamenalo další tuny betonu a trubek, které už tak přetíženou konstrukci, jak se říká, dorazily.
Jenže tady to pořád ještě nekončilo. Na střeše se totiž oproti původním plánům ocitla i velmi těžká klimatizační zařízení, která se měla původně nacházet v suterénu. Jejich váha přitom několikanásobně překročila únosnost stropu, což ale nikoho netrápilo. Ba bylo to ještě horší. Jejich první umístění na zadní části střechy totiž zákazníkům nevyhovovalo – stěžovali si na hlučnost.
A tak se vedení rozhodlo přesunout tři těžké klimatizační jednotky na druhou stranu střechy. Příliš moc do toho ale investovat nechtěli, takže místo toho, aby povolali k celé operaci firmu s jeřáby, nechali tuhle extra těžkou techniku prostě přepravit na přídavných kolečkách. A každý krok, který s nimi dělníci na střeše udělali, už tak namáhanou konstrukci dále poškozoval. Dalo by se tedy říct, že korejští zákazníci chtěli pohodlí a klid – a zaplatili za to svými životy. Bohužel je to tak.
Den, kdy byly peníze nad životy lidí
Už před touto „klimatizační epizodou“ však bylo možné pozorovat určité potíže. Centrum se otevřelo v roce 1989 a denně přilákalo tisíce návštěvníků. Ovšem už od začátku si personál stěžoval na podivné vibrace, vodu prosakující ze stropu nebo popraskané zdi. Vedení nad tím ale pokaždé mávlo rukou.
Osudný 29. červen 1995 začal dramatickým nárůstem trhlin v pátém patře. Soustředily se především okolo 5. nosného pylonu – právě ten, jak se později ukázalo, doslova prorazil patro nad sebou a zahájil typický dlaždicový kolaps.
Ale ještě předtím, než se to stalo, vyslala přetížená budova další vážné varování. Stropy se kroutily, omítka padala na podlahu a vibrace se stupňovaly. Ale pokud si myslíte, že něco takového donutilo vedení představenstva jednat a celé nákupní centrum uzavřít, mýlíte se. V ten den totiž nakupovalo nezvykle hodně lidí a oni samozřejmě nechtěli přijít o zisky.
Namísto logické evakuace tak jen uzavřeli jednu restauraci, kde se podle nich potíže projevovaly nejvíce, a vypnuli klimatizaci. Rozhodli se prostě vše opravit za pochodu. Jenže k tomu nedošlo – vlastně ani nemohlo. Na to bylo poškození zkrátka a dobře příliš vážné.
Kolaps během dvaceti vteřin
Krátce před šestou večer už byla situace kritická. Budova se nakláněla a místnostmi se podle očitých svědků šířil zápach plynu. Vedení samozřejmě včas uteklo, protože „co kdyby“, ale zákazníky nikdo nevaroval. V 17:55 se ozvala ohlušující rána – jedna z jednotek klimatizace se propadla do pátého patra a spustila dominový efekt. Během dvaceti vteřin se severní křídlo zřítilo k zemi a pohřbilo stovky lidí. Díky výše zmíněnému dlaždicovému efektu na sebe jednotlivé vrstvy napadaly tak těsně, že mezi nimi prakticky nedocházelo ke vzniku jakýchkoli kapes, v nichž by mohl někdo přežít.
Není tedy divu, že už dva dny po katastrofě se někteří úředníci domnívali, že v troskách už nemůže být nikdo naživu a soustředili se jen na odstraňování škod. Jak se mýlili, se ukázalo později. Dokonce ještě 16 dní po kolapsu totiž vytáhli ze sutin posledního přeživšího, devatenáctiletou zaměstnankyni. Nacházela se v přízemí – stejně jako většina těch šťastnějších, které se podařilo najít živé. Lidé ve vyšších patrech obvykle tolik štěstí neměli.
Škody byly obrovské – byly vyčísleny na 270 miliard wonů, tedy přes 200 milionů dolarů. Ale peníze byly v tu chvíli to poslední, co hrálo roli. Na místě zůstaly stovky mrtvých a také otřesený národ. A protože vyšetřování ukázalo na korupci a šlendrián, rozběhla se doposud nevídaná celonárodní akce, která měla stav podobných budov kontrolovat. Některé byly uzavřeny ihned, u jiných bylo nutné začít okamžitě napravovat nejrůznější chyby a opomenutí.
Samotný I Čun, kterému bylo tehdy 73 let, byl odsouzen k necelým 11 letům vězení. Nakonec se však zachoval solidárně alespoň tak, že se společně se svým synem (který byl v celé kauze také odsouzen) zřekl veškerého svého majetku a použil ho na vyplacení rodin obětí.
Zdroj: Autorský text
