Článek
Jenže jak to tak bývá, mezi básní a skutečností vede klikatá pěšina. A ta nás zavede až na hřbitov na Pražmě. Anebo také ne. A taky před jednu hospodu, za falešným příbuzným a k pomstě… ale pěkně popořadě.
Dvě Maryčky a jeden básník
Bylo by to vlastně jednoduché – kdyby to nebylo tak komplikované. Nejdříve se podívejme na fakta. Petr Bezruč (rodným jménem Vladimír Vašek) pobýval v letech 1891 až 1893 ve Frýdku-Místku, to se všeobecně ví (památek na jeho přítomnost tu najdete dost a dost). Rád také chodil do hospod, to o něm věděl kde kdo. A právě tam se prý zakoukal do krásné Maryčky Sagonové, ženy místního hostinského. Miloval ji jen platonicky, ale i tak velmi těžce nesl, jak ji její věčně opilý manžel trýzní. Jenže to nebyla jediná Maryčka, která mu vstoupila do života.
V horské hospodě pod Bílým Křížem totiž zaslechl vyprávění ještě o jiné dívce stejného jména, Maryčce Magdonové. Ta měla po výslechu na frýdeckém zámku, kam ji přivedli kvůli sbírání dřeva v lese (což se tehdy nesmělo), skočit do řeky a ukončit tak svůj život. Byla prý chudá a moc jiných možností neměla. A právě spojení osudů těchto dvou žen mohlo dát vzniknout básni, která dnes patří do sbírky Slezských písní.
Koneckonců – není to tak nepravděpodobné. Petr Bezruč byl totiž nekorunovaným mistrem stylizace. Jeho Slezské písně jsou sice plné skutečných reálií, ale použité postavy často slouží i jako symboly. Maryčka Magdonová tak není jen konkrétní dívka z jeho okolí, ale rovněž obraz sociální bídy konce 19. století. Tehdy bylo sbírání dřeva bez povolení považováno za přestupek a chudí lidé tak balancovali na hraně zákona i přežití (protože bez pořádného otopu mohli ve svých domcích jednoduše umrznout).
Hřbitov na Pražmě aneb leží tu Maryčka, nebo ne?
Ale pojďme se po této stopě vydat dál. Na Starých Hamrech stojí pomník Maryčky Magdonové (najdete ho u ohradní zdi hřbitova). Nechal jej zhotovit místní Sokol v roce 1933 u sochaře Augustina Handzela. Jenže pozor. Ten pomník připomíná literární postavu, která sem přivedla spoustu návštěvníků, ne skutečný hrob.
Skutečná Maryčka tu totiž možná ani neleží. Proč možná? Podle toho, co se říká, měla žít na Pražmě a zemřít v listopadu 1891. Jenže farní knihy neuvádějí jako důvod úmrtí sebevraždu, ale žaludeční nemoc, pravděpodobně tyfus. A tady začíná to pravé detektivní pátrání.
Pokud by šlo o sebevraždu, podle tehdejších předpisů by byla Maryčka pochována mimo posvěcenou půdu, tedy za hřbitovní zdí. Pokud však farář zapsal nemoc, mohla být pohřbena běžně na hřbitově. Ale kde přesně? Její hrob tady totiž k nalezení není. Anebo je možné, že jde jen o shodu jmen a Maryčka, která zemřela na tyfus, nemá s tou, o které psal Petr Bezruč, vůbec nic společného.
Nicméně spousta turistických webů vás do Pražmy klidně nasměruje. Tvrdí, že tu hrob legendární Maryčky prostě je – a ona je to možná i pravda. Jen nikdo neví, kde přesně. Je to trochu jako hledat jehlu v kupce sena a nakonec jen tipovat.
Pomník Maryčky Magdonové ve Starých Hamrech
Co bylo skutečné a co jen legenda
Zajímavostí je, že oblast kolem Pražmy a Starých Hamer byla tehdy opravdu velmi silně poznamenána hospodářskou krizí a vysokou úmrtností. A onen tyfus, o němž mluví farní záznamy, opravdu nebyl žádnou výjimkou. Špatná hygiena a kontaminovaná voda dokázaly během pár dnů zničit celé rodiny. O žádné maskování sebevraždy tak jít nemuselo (anebo se naopak diagnóza běžná v širokém okolí jako maskování skvěle hodila).
A pokud byste se na hřbitov přece jen vydali, věřte mi, kromě hřbitova stojí za návštěvu i kostel svatého Jana Nepomuckého z roku 1815. A když už tam budete, zkuste se zaposlouchat do ticha hor. Možná pochopíte, proč Bezruč psal přesně tak, jak psal.
Pomník Maryčky Magdonové ve Frýdku
Povídání o Maryčce Magdonové má ještě pikantní tečku
Ale pojďme se ještě vrátit k době, kdy Petr Bezruč ještě žil a lidé zase žili jeho Maryčkou. Dílo si dokonce tak zamilovali, že se na něj chtěli upamatovat prostřednictvím pomníku. A to bylo něco na Bezručovu hrdost.
A kam s pomníkem? To náš milý básník věděl dokonale. Rád chodil do podniků na místeckém náměstí, ovšem když procházel uličkou, musel projít okolo vinárny, kterou vlastnil jakýsi Theodor Waschek. A to Bezruč viděl rudě. Poněmčené občany totiž bytostně nesnášel a tenhle byl navíc podle jména určitě nějakým jeho vzdáleným příbuzným.
A jak se mu pomstít líp, než mu přímo na oči postavit pomník, který oslavoval to, co poněmčený občan svévolně zavrhl? A tak nechal umístit krásnou sochu v podobě smutné dívky právě na ulici Tržní, kde Waschekova vinárna stála. Zbývá ovšem ještě říci, že Bezruč se na onoho Theodora zlobil částečně neprávem. Poněmčený sice byl, ale o jeho příbuzného rozhodně nešlo. To ale zjistil až později.
Zdroje info: Autorský text
Petr Bezruč, František Buriánek, 1957, Československý spisovatel
