Článek
Herec Hugo Haas patřil k těm mužům, kteří dokázali okouzlit sál jediným gestem – a nedělalo mu to opravdu vůbec žádný problém. Na plátně bavil celé Československo, v soukromí ale dlouho žil jako neřízená střela. Nebyly mu cizí divoké večírky, románky ani poněkud lehkomyslný životní styl, do kterého patřily i drogy.
Ví se o něm, že měl svého známého číšníka v hotelu Šroubek na Václavském náměstí, od kterého kupoval kokain. Jenže o poctivosti se bohužel v případě toho dealera moc mluvit nedalo – koks totiž pančoval s omítkou. Kvůli tomu měl Haas často oteklé tváře tak, že nemohl klidně i několik dní hrát. A trvalo dlouho, než na to přišel. A klid bohužel neměl ani na stará kolena – ale nepředbíhejme.
Talent z Brna a sláva stříbrného plátna
Hugo Haas pocházel z brněnské židovské rodiny a už od mládí bylo jasné, že umění má v krvi. A nebylo to jen proto, že se jeho starší bratr Pavel stal uznávaným skladatelem (později skládal hudbu i k mnoha bratrovým filmům). Hugo se po studiích na brněnské konzervatoři vydal na hereckou dráhu (tu mu mimochodem doporučil samotný Leoš Janáček) – a jak se brzy ukázalo, udělal opravdu dobře. Brzy se z něj stal jeden z nejoblíbenějších komiků první republiky, navíc psal scénáře a spolupracoval s předními režiséry. Publikum ho milovalo a on si slávy náležitě užíval. Někdy možná až moc.
Lev salónů a neklidné vztahy
Haas byl pověstný svou slabostí pro krásné ženy i noční život (ano, v zásadě byl stejným bohémem na filmovém plátně i v soukromí). Mezi jeho nejznámější milostné epizody patřil románek s Adinou Mandlovou, který skončil spíš rozčarováním než happy endem. Právě z téhle doby pochází výše zmíněná historka o koksu. Bydleli tehdy spolu, Mandlová mu dělala hospodyni a on se občas tak nějak zapomněl.
A to nejenom s číšníkem. Jejich náročný a rozhazovačný život vedl k tomu, že často neměli peníze. I díky tomu vznikly minimálně tři filmy: Mravnost nade vše, Velbloud uchem jehly a Ať žije nebožtík. Ale jak už jsem zmínila výš, nakonec se prostě rozešli. Zdálo se, že se Haas nikdy neusadí a že role věčného svůdníka mu zůstane navždy. Jenže pak přišel zlom.
Osudová láska jménem Bibi
V roce 1937 ho Jan Masaryk seznámil s baletkou (a baronesou) Marií von Bibikoff, přezdívanou Bibi. Haas v ní viděl svůj ideál – byla chytrá, vtipná a statečná. Z Berlína, kde měla velmi dobře nastartovanou kariéru, totiž utekla kvůli pomoci Židům. Haas se do ní bezhlavě zamiloval a v roce 1938 se vzali. Bouřlivák se uklidnil, ale klid mu bohužel dlouho nevydržel. Dnes by možná zlé jazyky řekly, že si ho vzhledem k předešlým excesům snad ani nezasloužil.
Ale to bychom ho soudili příliš tvrdě. Do života se mu totiž silnými tahy propsal nástup nacismu a antisemitismu. V roce 1939 byl Haas vyhozen z Národního divadla (a ve stejném roce se mu narodil i syn Ivan).
Útěk mu Adina Mandlová nikdy neodpustila
Asi nikoho příliš nepřekvapí, že rodina ještě před nástupem nejtužších represí emigrovala do USA, kde Haas znovu našel pracovní uplatnění. Jeho štěstí ale trvalo krátce. Zpráva o smrti otce a bratra Pavla v koncentračním táboře ho zlomila. Kdo ví? Dost možná si vyčítal, že tehdy sice vzal do emigrace svého psa, ale bratra už ne (mimochodem přesně to mu vyčítala jeho někdejší láska Adina Mandlová a nikdy mu to neodpustila). Propadl depresím a trápilo ho navíc i těžké astma. Z někdejšího životního optimisty se stal muž, který bojoval sám se sebou.
Tragédie, které neměly konce
V roce 1968 Hugo Haas zemřel. Nejdříve se říkalo, že při astmatickém záchvatu, když byl doma sám a nemohl si přivolat pomoc. Ale jeho manželka ukázala v knize Dlouhá svatební cesta úplně jiný příběh. Haas sice astmatem trpěl, ale to ho nezabilo. Místo toho se to „povedlo“ docela obyčejné večeři.
Dal si vařit vajíčka a na chvíli si lehl na gauč. Bohužel usnul a voda z rendlíku přetekla a zhasila plamen na plynovém sporáku. Když ho našli, bylo už pozdě. Jeho věrná manželka poté dokázala jeho popel dovézt tajně do Brna přesně tak, jak si to její manžel (tehdy už vlastně exmanžel, v USA se totiž nakonec rozvedli) přál. Urnu prostě ukryla do krabice od bot a zamaskovala.
O rok později však přišla další krutá rána a je nejspíš jen dobře, že Haas sám se o ní už nikdy nedozvěděl. Jeho syn Ivan totiž zemřel při tragické chybě v americké nemocnici. Adina Mandlová to ve své knize Dneska už se tomu usměju později popsala hodně emotivně. Za vše mohl personál, který pacientům zaměnil roztoky určené pro dialýzu. A místnost opustil. Dnes už by se něco takového nestalo, ale v poválečné Americe se chyby prostě čas od času někde objevily.
Červená světélka na dialyzačních přístrojích sice začala velmi brzy ukazovat, že je něco špatně, ale než se vyděšení pacienti křikem dovolali pomoci, upadla řada z nich do komatu nebo dokonce zemřela. A jedním z těch nešťastníků byl i Ivan Haas.
Bibi tak během krátké doby přišla o svou lásku i jediného syna. Zbytek života strávila v ústraní v klášteře nedaleko Vídně, kde pomáhala sirotkům. Zemřela téměř zapomenutá v roce 2009.
Zdroje info: Autorský text
Dlouhá svatební cesta, Aleš Fuchs, 1997
Dneska už se tomu směju, Adina Mandlová, 2009
