Článek
Mnozí odborníci už tiše počítali s tím, že až tyto ženy odejdou, zmizí s nimi i celý národ. Jenže do tohoto smutného příběhu na konci minulého roku vstoupila nová naděje.
Chamtiví těžaři kmen téměř vyhladili
Psala jsem, že je tenhle příběh smutný, věřte mi, že ještě nevíte, jak moc. Akuntsu byli totiž v 80. letech téměř vyhlazeni. Byla to doba brazilské vojenské vlády. Stát podporoval osidlování Amazonie všemi možnými prostředky. Stavěly se silnice, přicházeli farmáři a kdo chtěl získat půdu, musel si les na svém pozemku jednoduše vykácet. A přítomnost původních obyvatel byla překážkou.
Ozbrojené útoky na domorodé skupiny tak nebyly žádnou výjimkou. Když brazilská agentura pro ochranu původních obyvatel Funai navázala s kmenem Akuntsu první kontakt v roce 1995, našla jen sedm přeživších. Někteří z nich měli stále střelné rány. Dostali je pod ochranu úřadů, jenže už bylo bohužel pozdě.
Setkání s prezidentem Funai Marcelem Xavierem a vůdci domorodých obyvatel
Dnes jejich území Rio Omerê na satelitních snímcích vypadá jako zelený ostrůvek uprostřed moře pastvin a polí se sójou a kukuřicí. Alespoň něco se tedy povedlo. A nejsou jedinou komunitou, která je takto chráněna. A má to smysl. Podle analýzy MapBiomas z roku 2022 ztratila indiánská území za 30 let jen asi 1 procento původní vegetace, zatímco na soukromých pozemcích to bylo kolem 20 procent. Jinými slovy, kde zůstávají původní obyvatelé, tam les většinou také přežívá. Jenže to, co nám dnes připadá skoro jako neuvěřitelné vítězství, vnímají původní obyvatelé docela jinak.
Les sice žije, ale lidé se v něm necítí bezpečně
Po smrti posledního muže žila Pugapia a její dcery Aiga a Babawru víceméně izolovaně. Rozhodly se, že nebudou mít děti. Nejen proto, že v jejich komunitě nebyli muži a musely by tedy hledat jinde, ale i kvůli hlubokému traumatu. Jejich svět byl podle nich „rozbitý“. Bez mužů, kteří by učili syny lovit a předávali duchovní tradice, neměl podle jejich představ život místo. Neměl prostě jak pokračovat.
Antropologové v takovém případě mluví o tzv. „sociálním kolapsu“. Po genocidě se přerušily vazby, role i přirozené předávání znalostí. A taková rána se hojí celé generace – tedy pokud k tomu má čas a příležitost.
Jenže do jejich života postupně vstoupil kmen Kanoe, s nímž dnes sdílejí území. Dříve byli nepřáteli, dnes spolupracují, což je v zdejších podmínkách spíše výjimka. Muži z kmene Kanoe pomáhají s lovem a pracemi v lese a jejich duchovní vůdce se dokonce učil od zesnulého patriarchu Akuntsu.
Překvapení jménem Akyp
Když lingvistka Carolina Aragon, která jako jediná cizinka ovládá jazyk Akuntsu, oznámila Babawru, že je těhotná, prý reagovala skoro vyděšeně: „Jak mohu být těhotná?“ Těhotenství si totiž rozhodně nepřála a snažila se mu předejít všemi možnými způsoby. Navíc jí podle odhadů antropologů bude něco okolo čtyřiceti let (domorodé kmeny věk přesně nepočítají, k ničemu jim není) a to už bývá na první těhotenství zpravidla pozdě. Jenže příroda se očividně dokázala zařídit jinak.
Porod proběhl v nemocnici ve městě Vilhena. Pro ženy, které se jinak drží dál od neindiánského světa, to byl obrovský krok. Organizace Funai zajistila nejen plnohodnotnou zdravotní péči, ale i duchovní podporu tak, aby se ženy v neznámém prostředí cítily maximálně bezpečně.
Původní amazonský prales mizí čím dál víc
Výsledkem celé té snahy je zdravý chlapec Akyp. A právě fakt, že se narodil chlapec, je pro budoucnost kmene klíčový. V jejich tradici mají muži specifické role – patří mezi ně především lov, ochrana území a šamanství. A pokud Akyp v pořádku vyroste a přijme identitu Akuntsu, může navázat v historii kmene tam, kde ji předtím „bílí nepřátelé“ tragicky přerušili. Osud jednoho malého chlapce tak symbolicky spojuje přežití kmene s přežitím pralesa.
Samozřejmě, jeden potomek nezaručí záchranu národa. Pořád tu bude hrát roli i genetická rozmanitost, kulturní kontinuita a tlak okolního světa budou dál výzvou. Ale může to být alespoň začátek nové kapitoly.
Zdroje info: Autorský text
Zdroje foto:
